Adell.xx
Náhle jsem se posadila celá promočená potem, třásla se zimou a horkem najednou. Takový divný sen. Těžce jsem dýchala v stále včerejších šatech. Myslím, že jsem usnula. Moje oči se přemístili na hodiny a zjistili, že je pět ráno. Všechny naděje, že bych znova usla, byli ztracené, byla jsem tedy vzhůru. Mohla jsem se připravovat na můj obávaný den v práci.
Tak jsem si dala sprchu, nechala jsem vodu uvolnit mé napjaté svaly. Teplé vody ubývalo a přibývalo chladné, vylezla jsem a oblékla se. Uvařila jsem si dobrou snídani a dívala se na malou televizi, abych zabila čas. Líbí se mi, že můžu relaxovat v poledních hodinách, je to mnohem lepší než, když obvykle spěchám a dělám všechno na poslední chvíli.
Bylo příliš brzy, půl osmé ráno a já se musela vydat do práce. Cesta se zdála o něco kratší, možná to bylo tím, že venku bylo tepleji. Přišla jsem do instituce za malý okamžik, celou cestu jsem přemýšlela o snu s Harrym. Myslím, že vím že to byl jen sen, ale kousek ze mě to cítil skutečně. Část na konci, kde mě zabil byla děsivá, ale za to část s polibkem ne.
A právě ten malá pohled na to, že stačilo abych ho políbila a bloudilo mi to po z mysli. Pokud falešný polibek mé fantazie byl vynikající, tak skutečný polibek musí být úžasný. Nemohla jsem jejich obraz vyhnat z hlavy. Byli tak neuvěřitelně plné, ve tvaru srdce, tak nádherné. Byli tak sytě růžové. Byli vždycky tak nějak lesklé, od jeho zvyku oblizování jich, ale nikdy nebyli popraskané. Vždy vydali měkké a lahodné. Přesně tak, jak mluví a jak jeho tvar rtů se mění, pokaždé když promluví.
Ale to není jako, kdybych ho políbila, ale moje city pro něj. Je to jen, že je tak nepopiratelně podmanivý, všechno z jeho vysokého, štíhlého těla až po jeho chraplavý hlas. Ale to byl jen jeho vzhled, nemohla jsem začít chápat jeho chování. Skutečnost, že mě zachránil před Normanem, změnila můj názor na něj. Ačkoli, jsem z něho měla strach, pak jsem ho nenáviděla a teď už ne. Neřekla bych, že bych ho měla nějak ráda, ale jen ho nemám důvod nenávidět. Bylo to divný způsob, jak něco cítit k někomu, a já tomu opravdu nerozumím.
Harry trčel v mé mysli po celý den, takže čas ubíhal rychle. On byl jediná věc, na kterou jsem se pořádně soustředila, nemyslela jsem ani na vraha zaměstnaného v instituci.
Myslela jsem na něj, nejvíce při obědě, který se bez něj zdál příliš prázdný. Nedalo se nic dělat, jen sedět a pozorovat ostatní pacienty. A teď, když jsem byla zvyklá na dvouhodinový rozhovor s Harrym, nemám tušení, jak jsem byla schopna tady jen tak po celou dobu sedět, aniž bych si našla něco, co bych mohla dělat.
‘‘Ahoj‘‘ promluvil hlas vedle mě, vytrhl mě z myšlenek, představování si kudrnatého chlapce. Otočila jsem hlavu a uviděla Jamese, usmíval se na mě.
‘‘Ahoj‘‘ usmála jsem na oplátku, jsem překvapení, že ho vidím.
‘‘Vypadáš, že se tady nudíš. Myslel jsem, že bych mohl přijít si popovídat.‘‘
‘‘Díky‘‘ odpověděla jsem.
Jen přikývl, stále s úsměvem. Usadil se zády ke zdi, jako jsem byla já a společně jsme se dívali na moře vyšinutých lidí před námi. ‚‘‘Pro duševně choré, nejsou tito lidé tak vzrušující.‘‘ poznamenal James a sklenoval očima pokoj.
‘‘Jo, to opravdu nejsou.‘‘ zasmála jsem se. ‘‘ Může to být nudné.‘‘
‘‘Vím. Někdy si přeju, aby někdo mohl mít poruchu a my mohli něco dělat.‘‘ řekl a zasmál se.
‘‘Jo‘‘ souhlasila jsem. ‘‘Pokud je něco víc vzrušující než pacienti, tak to je, že teď máme zaměstnance vraha.‘‘
‘‘Co tím myslíš?‘‘ zeptal sel. Takže to neví.
‘‘No‘‘ řekla jsem váhavě. ‘‘Slyšel si o tělách, který Harry našel?‘‘
James přikývnul. ‘‘Jo, jsem si jistý, že o tom snad slyšel už každý.‘‘
Jsem si jistá, že má pravdu, Wickendale je nudné místo. Nic moc se tady neděje, kromě toho před pár dny, takže zprávy o tom se rozšířili docela rychle.
Pak jsem pokračovala tím, co mi řekla Kelsey v restauraci, a jak může být vrah jeden z nás, ze zaměstnanců.
‘‘Můj bože.‘‘ řekl James, když jsem skončila. ‘‘To je šílené. Myslíš, že to byl někdo z našeho patra?‘‘ jeho výraz byl ustaraný a zároveň vyděšený.
‘‘Ne, pravděpodobně ne. Myslím, tohle místo je obrovské, že tu musí být minimálně třicet zaměstnanců. Budeme v pořádku.‘‘ řekla jsem mu, především jsem chtěla přesvědčit o tom sama sebe než Jamese.
‘‘Asi máš pravdu. Ale buď opatrná.‘‘ řekl a já se na něj usmála, že se o mě tak obával.
‘‘Budu‘‘ řekla jsem mu. Přikývl a podíval se na mě, těma jeho krásnýma modrýma očima. Rozhostilo se ticho mezi námi, zatím co se na mě díval. Nebylo to trapné ticho, a ani opravdu klidné ticho, prostě ticho.
‘‘Rose?‘‘ najednou řekl a přerušil to ticho.
‘‘Ano?‘‘
‘‘Um, máš nějaké plány…příští pátek?‘‘ vypadal nervózně.
Minutu jsem přemýšlela, zkoušejíc si vzpomenout jestli už něco nemám. Ale pak jsme zjistila, že jse nikdy neměla žádné plány. Přestěhovala jsem se tu před chvílí, před pár měsíci, kvůli téhle práci a jediný mý přátelé jsou Kelsey a James.
‘‘Ne, nemám plány. Proč?‘‘ přemýšlela jsem.
‘‘Nechtěla bys jít na večeři, nebo něco takového? Nebo um, film možná? Nemusíš pokud nechceš. Já jen-‘‘
‘‘Ráda půjdu.‘‘ přerušila jsme ho. Odechl si a usmál se, moje srdce se zachvělo. Neměla jsme moc zkušeností s kluky, ale James se mi vážně líbil. Byl vždy laskavý a vždy byl roztomilý. Takže jsem samozřejmě souhlasila.
‘‘Super‘‘ usmál se.
‘‘Super‘‘ odpověděla jsem, vyhovujíc jeho výrazu. Chtěla jsem tu stát a povídat s ním, ale nemohla jsem. Protože pak, samozřejmě v tuto chvíli, jsem potřebovala na toaletu. Musí to být teď?
‘‘Já um, musím na toaletu. Omluvíš mě na chvíli?‘‘ James se jen smál mé otázce a přikývl. Zachichotala jsem se a rychle kráčela ke dveřím jídelny. Počkat, zničila si ten okamžik, Rose.
Utíkala jsem co nejrychleji to šlo, po celu cestu po téměř celé budově. Myslím, že tohle je z toho, když vypiju tři láhve s vodou za dvě hodiny. Pořád jsem šla, ale věděla jsme, že mi zbývá jeden roh k toaletám. Ale pak jsem viděla něco, co mě zastavilo.
Protože v této hale stála Cynthia. Byla pacientkou, kterou jsem měla docela ráda, i když zavraždila vlastního otce. Byla hezká, myslím, pro zločince. Ale nebyla sama. Její doprovodný zaměstnanec, můžu říct, že to byl v mužský uniformě. Obvykle si nemyslím že je něco špatně, protože většina pacientů jsou brány do spoustu jiných oblastní v instituci. Ale způsob, jakým se muž díval přes rameno, jestli někdo nekouká, ve mně vyvolalo špatný pocit, jako by bylo něco špatně. Co dělali?
Dívala jsem se, jak se blíží ke dveřím, které zřejmě hledá. Naposled se podíval přes rameno. Neviděl mě, díkybohu. Byla jsem schovaná za rohem, ale viděla jsem ho.
On vypadal, že mu je 45, měl zelené oči , kterýma se na mě několikrát podíval. Měl tmavé vlasy, které měl sčesané na jednu stranu, a silné vlastnosti, které ho dělali nepřátelským.
Sledovala jsem, jak si šáhnul do přední kapsy a vytáhl svazek klíčů. Hned co otevře dveře, udělá krok a táhne Cynthii za sebou. Jakmile vstoupí dovnitř, vím co se tam nachází za dveřmi. Byl to operační sál.
Toto nové poznání mě zmátlo ještě víc. Žádný pacient nemohl jít na operaci, jen pokud jsou přeloženy nebo doporučeny od vrchní sestry. Kde pracuju s Lori, je místo kde se má rozhodnout, zda je chirurgický zákrok potřeba nebo ne. A odtud se dávají do péče doktoru Morlinovi, hlavnímu chirurgovi. Ale já jsme nikdy Cynthiu neviděla v kanceláři vrchní sestry výjimkou menších kontrol, ona nepotřebovala žádnou operaci.
Tak proč ji tento náhodný zaměstnanec bere na operační sál bez povolení? Co, když to je vrah? Co, když se blíží do té místnosti, aby ji mohl stáhnout z kůže? Zavalila mě vlna paniky, ale pak jsem přišla k rozumu. On by ji nezabil uprostřed instituce, kudy chodí každou chvíli někdo. Potřebuju odstranit ukvapené závěry a děšení sama sebe.
Pořád jsem zkoušela najít proč tam vzal Cynthiu, vydala jsem se na cestu ke dveřím, a šáhla na kliku s úmyslem otevřít dveře. Kroutila jsem jí, ale nešlo to, dveře byli zavřené. Zkoušela jsem to znovu, ale marně.
Těsně předtím než jsem chtěla odejít, se dveře rozlétly mě, donutilo mě to uskočit. Osoba, teda muž, kterého jsem viděla předtím jen zřídka vylezl ze dveří. Cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce, jakoby chtělo vyskočit z hrudi, když se na mě díval. Nevypadal šťastně.
‘‘Slečno, tady by jste být neměla.‘‘ řekl přísně s naštvaným výrazem.
‘‘Omlouvám se, jen jsem se chtěla zeptat, jestli tady máte pacienta. Jmenuje se Cynthia.‘‘
Nepříjemně si povzdechl. ‘‘Musíte odejít slečno, přestaňte se prosím dostávat dovnitř. Vyrušuje to pacienty.‘‘ A s tím mi zabouchl dveře před nosem. Proč mi jenom neodpověděl na mojí otázku? Kokot.
Byla jsem zvědavá, co tam dělá s Cynthiou, ale poslední co bych chtěla je, aby byl naštvaný. Tak jsem myslela, že bude nejlepší, když odejdu. Doufala jsem, že James nebude vadit, že čekal tak dlouho. Poté co jsem rychle použila toaletu, jsem šla k někomu kdo by mohl být schopen mi říct, co se tu sakra děje.
Skvělí :)
OdpovědětVymazat