Chapter 7 3/3

Danul.xx

Rose's pohled

Chodila jsem po chodbách instituce a doufala, že najdu cestu do hlavní kanceláře, kde by s největší pravděpodobnostní měla být paní Hellmanová. Chtěla jsem se jí zeptat, co bysme měli udělat, abychom všichni zůstali v bezpečí. Je lepší mít plán a jít za ní, než sedět a čekat než někdo přijde.

Mé kroky byly v tichých chodbách až příliš hlasité a v okruhu míle je mohl slyšet každý. Mím cílem bylo jít tak tiše, aby to zabránilo jakékoliv konfrontaci, ale nezdálo se, že by momentálně někdo pracoval.

Až na záblesk, někdo běží. Třesu se při pohledu na ně, můj první instinkt je chytit je a zavřít. Ale běželi příliš rychle a byli daleko. Navíc jsem neměla povoleno zavírat ručně do buněk a žádný klíč jsem u sebe neměla.

Jen jsem si povzdychla a svůj krok převedla k pomalému klusu. Během několika minut jsem vtrhla do místnost. Dveře práskly, ale nikdo tam nebyl.

Samozřejmě pomyslela jsem si. Paní Hellmanová se asi snaží udržet všechny věci pod kontrolou inak by tu byla a sledovala to šílenství. Měla by nařídit, aby se všichni vrátili do buněk. Je přeci správce.

Asi pracovala v zadní části budovy, vzhledem k tomu, že kancelář je v přední části, tak bych ji cestou musela potkat.

Šla jsem 5 minut než jsem se dostala k dodávkám a do skladu.Ale žádná paní Hellmanová. V tuto chvíli jsem nechala proudit paniku a můj dech rostl. Všechny pacienti jsou pryč a volně si běhají, žádná paní Hellmanová a neviděla jsem doposud ani jednoho ze strážců. Každou chvíli na mě mohl někdo zaútočit.

Pak se moje obavy ještě zvýšily při myšlence a co pacienti v oddělení C? Jsou stále zavření v celách?

Než jsem o tom mohla přemýšlet víc byla tato obava nahrazena novou. Na proti byl velký holohlavý muž středního věku s hadím tetováním u levého oka. Přibližoval se. Byl velice trpělivý mohla bych popsat jeho oděv.Myslím, že se jmenoval Norman.

Snažila jsem se zůstat v klidu. Šel přímo ke mě a moje srdce začalo bít jak o závod, cítíla jsem, jak se mi v žilách zvedá adrenalin. Uklidni se říkala jsem si. Nic se nestane.

Norman se zastavil přímo přede mnou a já si uvědomila, že už to horší být nemůže.

"Ahoj" usmál se a já si všimla, že polovina jeho zubů chybí a jeho dech páchl.

"Ahoj Normane, pojď zpátky do své cely" řekla jsem tím nejvíc sebevědomým tónem, který jsem uměla a snažila se jít zpět do hlavního sálu.

"Ne, tak rychle" řekl podivně napjatým hlasem. Neměla jsem sílu, tlačil mě do zdi. Připomnělo mi to mé první setkání s Harrym, i když toto bylo více děsivější. Snažila jsem se bojovat proti němu, ale byla jsem příliš slabá. Byla jsem tak vyděšená, že jsem cítila, že se každou chvíli pozvracím. V očích se mi objevily slzy. Věděla jsem, že s tím nic neudělám. "Normane přestaň." řekla jsem přísně.

"Nemyslím si, že přestanu." odpověděl. Bez jakéhokoliv varování strčil jeho ruku pod mou uniformu byly to bílé šaty a punčochy.

Vyjekla jsem překvapeně a nepohodlím, zatímco jeho mohutné ruce ošahávaly mé tělo. Vydal roztřeštěný sten. "Chtěl jsem tě od prvního dne, co jsem tě viděl." řekl mi jeho slova byla temná a děsivá.

"Prosím" prosila jsem a pomalu se dusila svými vzlyky. "Nedělej to."

Najednou prasklo něco v jeho šílené mysli, jeho výraz byl rozzlobený, když jeho ruka přistála na mé tváři. Vykřikla jsem bolestí, ale hned mi zacpal pusu jeho baculatými prsty. "Dělám, to co chci!"

Skoro křičel.

A dále mě ošahával Normanova ústa se zkroutila do děsivého úšklebku. Zavřela jsem oči, abych se na něj nemusela dívat a v hloubi duše doufala, že mě někdo zachrání.

Náhle došlo k obratu Norman náhle přestal a dal pryč ruku z mých úst. Otevřela jsem oči právě v čas, abych se mohla podívat na to, jak Normanova hlava prudce narazila do zdi. Vyštěkl a moje oči se upřely na Harryho nikdy v životě jsem ho neviděla radši. Málem jsem mu skočila do náruče.

Ale nebyl ještě hotov jeho ruka znovu chytila Normanovu hlavu a narazila s ní do zdi. Zaťal čelist a jeho oči byly černé vztekem. Harryho velká síla byla evidentní hned, když Normanova hlava narazila do cihlové zdi. Bezvědomé případně mrtvé tělo odhodil na zem, jako by to nic nebylo.

Potom se čelem prudce otočil ke mě. "Rose, jsi v pořádku? Ublížil ti?" Zeptal se s obavami a starostí v jeho jiskřících očích.

Neodpověděla jsem, jen jsem odstoupila od zdi a zalil mě pocit úlevy.

V tomto momentě mě nezájímá, jestli je Harry šílenec, který stáhl tři ženy z kůže, ale jsem si vědoma, že mě zachránil z toho nejděsivějšího momentu v mém životě.

Potřebovala jsem trochu pohodlí, bez ohledu na to, kdo to byl jsem k němu přišla a obmotala ruce kolem jeho pasu. Zdálo se, že byl trochu zaskočený, ale na konec obmotal své silné paže kolem mých ramen.

Přitiskla jsem svou tvář na jeho uniformu a vzlykala úlevou.

Chvíli mě nechal plakat a pak mě začal utěšovat "Pšššt to je v pořádku. Teď jsi v bezpečí." šeptal do mého ucha. Hladil mě uklidňujíc po mých zádech a já pomalu přestávala plakat.

Byl to šílený pocit nemít kontrolu nad tím, co se právě semnou děje. Když jste nemocný, sadistický, psychotický, taky jste na pochybách a máte horší myšlenky. Přinejmenším to bylo děsivé. Člověk ze sebe vypustí vše zlé a pak pocítíte úlevu je to jako emocionální horská dráha.

"Děkuju" zamumlala jsem do Harryho hrudi, konečně jsem byla schopna kontrolovat svůj pláč.

"Z.. Samozřejmě" odpověděl uklidňujícím tónem. Ikdyž jsem už nebrečela pořád jsme byli v objetí bylo teplé a uklidňující.

Ale, když jsme uslyšeli další kroky, tak naše objetí skončilo. Dala jsem pryč hlavu z Harryho hrudi a uviděla paní Hellmanovou, jak míří k nám oči upřené na mě a rty našpulené. Nevybrala si zrovna vhodnou chvíli.

"No dobře, dobře" ušklíbla se na Harryho. "Co to tu máme?''