Chapter 7 1/3

Danul.xx

Harryho pohled

Jáká úleva být zpátky. Domov sladký domov vážně? Vdechoval jsem vůni, která se podobala zvratkům. Jak budu moct sedět na této vrzající posteli s zaprášenou matrací, která byla zabarikádována obrovskými automatickými dveřmi. Miluju to.

Moje nohy šourali po tvrdé betonové podlaze až jsem došel k posteli posadil se a povzdechl. Přísahám pokud jste normální člověk, tak byste se do týdne tady zbláznily také.

Neexistuje žádná skutečná léčba, není tu dobré jídlo, hrozné tresty, které zahrnují hodně bičování. Myslím, že jsem věděl, že Wickendale je hrozné místo, ale toto překročilo moje očekávání. Pouze ta část dne, která mě nezabíjela bylo mluvení s Rose. Byla to jediná rozumná osoba s kterou bych vlastně mohl mluvit o normálních věcech.

Snažil jsem se jednou mluvit s tím Jamesem, ale zdálo se , že byl ze mě nervózní. Myslím, že semnou nechtěl ani promluvit, protože si myslí, že jsem blázen.

Rozhodl jsem se, že rád trávim čas s Rose. Nezdálo se, že se mě bojí a ikdyby nejednal bych zle. Jistě, je někdy nepříjemná, ale já jsem až příliš nepříjemný. Dokonce se ke mě chová jako normální člověk, né jako ti na předmětu psychologie.

Což jsou většinou lidé "vynikající" a "rozumní." Ale opravdu se příliš nelišíme. Spíš bych řekl, že jsme všichni blázni. Všichni máme tu část naší mysle, kde je to trochu temnější a bláznivější, ale někdo na to příjde déle než ostatní.

Než jsem vysypal všechny své moudré filozofie zaslechl jsem kroky, které se šířily halou. Ze začátku jsem si myslel, že to nic není spousta lidí chodí do těchto koridorů. Ať už to byli zaměstnanci, pacienti nebo návštěvy. Ovšem když jsem uslyšel hlasy začalo mě to zajímat.

"Měli bychom to říci paní Hellmanové?" Napínal jsem uši abych slyšel šepot.

Myslím, že to byla žena. "Ne, alespoň prozatím." Řekla jiná žena.

"Rosemary musíme to někomu říci! Možná strážníkovi."

"Dělej co chceš Helen, nechci s tím mít nic společnýho. To co jsme viděly bylo to.." "Bylo to naprosto strašné, já nechci, nechci se do toho zaplést." "Jen chci zapomenout co jsem viděla."

Slyšel jsem jejich hlasy blíž a blíž, uchopil jsem kovové tyče, které byli u mé skříně, předklonil se, abych dostal dobrý výhled na ty ženy.

"Navíc, jsme tam dole neměli co dělat. Mohli bychom se dostat do velkých potíží." řekla Rosemary. Byli teď tak blízko.

"Tak! Prostě to říct nemůžeme." řekla Helen.

"Nech toho!" Rosemary ostře přikázala. "Někdo je nakonec najde."

Když to do řekla, začal mi zvonit mobil. Rychle odešli, a já sem tak nemohl rozpoznat jejich tváře.

Nemohl jsem si pomoct, ale zajímalo by mě sakra o čem to mluvili, ačkoli. Od začátku jsem věděl, že se ve Wickendale něco děje. Něco špatného. Jen jsem nemohl rozluštit co. Ale tyto zaměstnanci teď potvrdili, že něco viděli a to něco právě potvrdilo mé podezření. Tolik vzrušení v těhlech dnech mě přinutiĺo jen pootevřít ústa.

"Hey" hlasitě jsem zařval. Oni mě ignorovali. "Rosemary, Helen." Hned se obrátili. Jedna z nich byla dost stará asi Rosemary, ale ta druhá byla mladá asi dcera. Obě měli uniformy zaměstnanců a tmavé vlasy zakroucené do drdolu.

"Co chceš?" Zeptala se hrubě Rosemary.

"Co jsi viděla?"

"Vrať se do své cely Harry." Neměl jsem tušení, jak znala mé jméno, ale na druhou stranu každý zaměstnanec musí znát jména všech pacientů.

"Jsem v cele" prohlásil jsem. "Jen mi řekni, co jsi viděla o čem jste to mluvili?"

"Pojď Helen pojďme." ignorovala Rosemary. Popadla Helen za ruku a obrátili se.

Do prdele. Potřeboval jsem to vědět nebo spíš má zvědavost. Tak jsem vyšel ven a použil informace, které jsem slyšel.

"Nebo bych mohl říct paní Hellmanové, že jste byly tam dole." Neměl jsem tušení, "kde dole", ale za pokus to stálo.

Podařilo se, obě se naráz obrátily od výtahu. "A kdo ti to bude věřit?" Jsi psychopat paní Hellmanová si bude myslet, že lžeš. Řekla Rosemary, ikdyž to vypadalo, jako by se snažila přesvědčit víc samu sebe než mě.

"Bude jí?" Ptal jsem se. "Hele oba víme, že nejsem jako ostatní pacienti. Nikdy jsem nevyletěl nebo neměl poruchu, jsem poslušný a dodržuju všechna pravidla. A za to mě má paní Hellmanová ráda. Můžu vám zaručit, že se vás na to paní Hellmanová bude ptát a vy jí přeci nechcete lhát, že ne?"

Obě ženy si vyměnily skeptické pohledy a přesto se zdálo, že váhají. Myslím, že bych potřeboval být víc přesvědčivý.

"Přemýšlejte o tom tímto způsobem. Můžete mi říct, co jste viděli a já si to nechám pro sebe. Nemusíte mít žádné problémy s paní Hellmanovou. Nikdo se o naší malé výměně nedozví. Nikdo nebude vědět co se stalo kromě mě a vás dvou. A ikdybych to někomu řekl, tak mi to nikdo neuvěří přesně, jak ste to řekli. Myslíte, že jsem blázen, že jo?"

Opět si vyměnily nejisté pohledy a zdálo se, že se budeme muset domlouvat očima.

"Dobře, dobře" povzdechla si Helen, když se zdálo, že se konečně rozhodli.

"Mluv" řekl jsem překvapeně.

"Byli jsme ve sklepě a my.." začala ignorovat můj komentář. "Viděli jsme tři těla .. všechny ženy.. myslím."

"Mrtvá těla?" Zeptal jsem se. Její oči byly ustrašené, roztřeštěně přikývla, což jsem potřeboval. "Jo. Ale ony nebyly jen mrtvý jsou... ztáhlé z kůže."