Adell.xx
‘‘Dobře, tak tohle byla špatná volba. Vyhraju‘‘ řekla jsem mu.
‘‘Jsi si jistá?‘‘ řekl a nahodil vážný výraz.
‘‘Ano, určitě. Nikdy jsem neprohrála. Hrála jsem spolu se svojí rodinou pětkrát a vždy jsem vyhrála.‘‘ řekla jsem, při vzpomínce na to, jsem se musela usmát.
‘‘Dobře, nejsi něco speciální, ale chtěl bych mít tvůj talent.‘‘ řekl sarkasticky‘‘ Nech mě hádat, tahle tvoje rodina je nejšťastnější malá banda, perfektních a bohatých lidí, a všichni pravděpodobně vystudovali Harvard nebo medicínu. Mám pravdu?‘‘
Jeho předpoklady o mé rodině mě trochu vyprovokovali, protože to co řekl, není daleko od pravdy.
‘‘Ne vlastně, mýlíš se. Můj otec pil a opustil nás když jsem byla malá, pak se moje matka zastřelila, asi se nemohla vypořádat s bolestí, že náš opustil. Tak jsem žila s svými prarodiči na chvíli, měli jsme sotva peníze na jídlo. Dřela jsem, abych měla co nejlepší známky, a já je měla. Pak jsem šla do na vlastní pěst do práce, sem. Abych si vydělala peníze. Tak proč nepřestaneš s tvýma zatracenýma předpokladama a nestaráš se o svojí práci.‘‘
Jeho výraz byl k nezaplacení ‘‘Promiň, nevěděl jsem‘‘ řekl. V jeho očích jsem viděla lítost a soucit, ale potom jsem si vzpomněla, že jsou psychopati dobří, při napodobování emocí, nevěděla jsem jestli byla omluva upřímná nebo ne.
Odfrkla jsem ‘‘To je v pořádku‘‘ v každém případě. ‘‘Ale protože jsem ti řekla něco o sobě, musíš mi říct něco o tobě.‘‘
‘‘Dobře‘‘ pokrčil rameny‘‘Co chceš vědět?‘‘
Bylo toho hodně, co jsem chtěla o něm vědět, jedna ale opustila moji pusu dřív než měla. ‘‘Zabil si ty ženy? Pokud ano, jaký byl tvůj motiv? Co se s nimi stalo, buď upřímný. Kde si vyrůstal? Mluvíš stále se svými rodiči? Jak se tvoje rodina cítí, kvůli téhle situaci? A kde si..‘‘
‘‘Wohou‘‘ usmál se a dal ruce nahoru na obranu. ‘‘Pomalu lásko. Pro tentokrát odpovím jen na jednu otázku‘‘
Sakra. Možná by odpověděl na víc otázek, kdybych ho nepohltila tolika otázkami najednou. Chystala jsem se vybrat otázku jestli je vinen nebo ne , kus ze mě to nechtěl ještě vědět. A pochybuji, že by mi řekl pravdu.
‘‘Ok, takže pokud se tě zeptám, slíbíš že budeš upřímný?‘‘ přemýšlela jsem.
Přikývl a sepjal ruce, díval se mi do očí s vážným výrazem. Konečně jsem vybrala otázku, na kterou bude snad pro něj odpovědět upřímně, ale prostě to je dost, abych měla lepší představu, kdo je Harry Styles.
‘‘Čeho se nejvíce bojíš?‘‘ nakonec jsem se zeptala. Harry neodpověděl hned, místo toho pokrčil obočí, vytáhl cigaretu a zapalovač ze své košile. Nerada to říkám, ale když vzal do ruky zapalovač a přimhouřil oči, když vdechoval kouř cigarety, byla jsem naprosto uchvácena. Byl sakra sexy.
‘‘Dobrá otázka‘‘ zamumlal, cigareta trčí z koutku jeho pusy. Netrpělivě jsem čekala, zatím co on si dal zapalovač znova do kapsy, naše oči se znova střetly.
‘‘Opravdu chceš vědět, čeho se nejvíc bojím?‘‘ zeptal se, vyfoukl kouř z cigarety.
Přikývla jsem a doufala, že přestane mluvit tak pomalu. Rozhlédl se kolem sebe, aby se ujistil, že nás nikdo nesleduje a naklonil se blíž.
‘‘Mám největší strach z toho, že to tohle místo nikdy neopustím. Že tu budu trčet do konce svého života. Nebudu mít děti, nebo svůj vlastní dům, nebo nebudu mít práci, nebo dokonce nebudu mít své vlastní oblečení. Budu muset sedět s těmito debilními psychopaty , nebudu schopen mít normální rozhovor, nýbrž s tebou. Musím být stísněný ve špinavé cele, poslouchat křik a mumlání celou noc. Mám nedostatek spánku a cítím se hrozně. Toto místo samo o sobě stačí, aby tady člověk zešílel. A co kdybych tu umřel Rose? Co kdyby tahle budova byla jediný, co uvidím příštích padesát let? Nic by ze mě nezbylo, protože jsem neměl co dát. Místo na pohřeb lidé půjdou kolem budovy a budou říkat: ‘‘Slyšel jsem, že psychopat, co stáhl tři ženy z kůže nakonec zemřel v této instituci včera v noci.‘‘ budou rádi, že jsem pryč. A to bude poslední vzpomínka na mě, kterou někdo o mě bude mít. Psychopat, který nakonec zemřel. A nejhorší na tom je, že strach nikdy nezmizí, protože je přímo pod mýma nohama.‘‘
Vzala jsem zpátky jeho řečnění, nečekala jsem, že toho tolik prozradí. Najednou jsem cítila lítost. Vím neměla bych, zaslouží si něco horšího než je tohle, já jen si neumím představit, jaké by to bylo být jim. Být stísněná ve Wickendale po zbytek svého života není moc příjemně. A co, když je skutečně nevinný? Co kdyby musel všechno projít, pro nic za nic? Odstrčila jsem tu myšlenku zpět, samozřejmě je vinen. Musí být.
‘‘To zní drsně, ale nemůžu říct, že mi je tě líto.‘‘ řekla jsem mu. Povzdechl si a podíval se dolů a vytáhl cigaretu, aby vyfoukl.
‘‘Víš, když se spřátelíš s ostatními pacienty, nemusí to být tak hrozné.‘‘ navrhnula jsem. Harry se jen ušklíbl a zavrtěl hlavou.
‘‘Jo, ne díky.‘‘
‘‘Proč ne?‘‘ přemýšlela jsem.
‘‘Děláš si srandu? Většina z těchto lidí těžko stvoří jednoduchou větu.‘‘
‘‘To není pravda! Spousta pacient není bláznivá, jako vypadají. Zkoušel si s nimi někdy mluvit?‘‘ zeptala jsem se.
‘‘Ne, a nemám to v úmyslu.‘‘
‘‘No, to je hloupost.‘‘
‘‘Ale no tak Rose. Nedělej, že kdyby si byla na mém místě chodila by si za nimi. Vyhýbala by ses jim za každou cenu a ty to víš.‘‘
No, tak to mě umlčelo. Měl pravdu. Pravděpodobně bych nechtěla se s někým spřátelit s kýmkoliv tady.
Podívala jsem se na Harryho, abych zjistila, že se na mě nedívá, takže jsem neviděla jeho emoce, které držel. Náhle vzhlédl, zelené oči nečitelné za dlouhými řasami. Tvářil se vážně, když pootevřel ústa, jako kdyby chtěl promluvit.
‘‘Můžu být Pan Green?‘‘ zeptal se.
Najednou jsem vybuchla smíchy a dívala se dolů na zapomenutelné deskové hry. Očekávala jsem, že mu řeknu něco trochu víc intenzivnější. ‘‘Jistě‘‘
‘‘Máš krásný smích.‘‘ řekl náhle.
‘‘Co?‘‘
‘‘Řekl jsem, že máš krásný smích.‘‘ usmál se, zatím co se zatracená červeň připlížila na moje tváře. Nesnáším, když se to stane.
‘‘Díky‘‘ zamumlala jsem. Nechtěla jsem přebývat jeho připomínky a prohlubovat zarudnutí na m tváři, tak jsem se podívala na malé akční figurky na stole a rozhodla se, kterou si vyberu pro sebe.
Ještě předtím než jsem se chystala chytit paní Scarlett a začít hru se místností ozval hlasitý rachot a celá místnost se roztřásla. Harry a já jsme vzhlédli, i když obloha byla zablokována pohledem na šedým stropem.
Pacient Damian, kterého zločiny byli pro mě neznámé, sledoval přes malé okno v zaprášeném rohu místnosti. Zadíval se ven jeho divokými očima, nadšený nadšený, z toho co mělo přijít.
‘‘Wohooo‘‘ hvízdl chraplavým hlasem, otočil se a díval se mi do očí. Místnost ztichla a všichni rozhlédli, aby našli příčinu nadšení. ‘‘Bouře se blíží‘‘
Žádné komentáře:
Okomentovat