Adell.xx
Šla jsem podél chladných ulicích do práce, necítím se příliš dobře. Mrzlo a sněžilo, jako obvykle, ale něco v atmosféře způsobilo, že se cítím v depresi a vyčerpaně. Možná to byl jeden z těch dnů.
I přes mojí mizernou náladu, jsem se usmála při vzpomínce na včerejší cestě domů s Jamesem. Byl takový gentleman a byl opravdu vtipný, v roztomilém způsobu. Chtěla jsem s ním trávit každou minutu víc a víc.
On nebyl nic jako Harry. Bylo to právě naopak, James byl pokorný a sladký, kdežto Harry byl arogantní a hrubý. Byl upravený a tvrdě pracoval a Harrymu to pravděpodobně jedno. A jak se mi líbil James víc a víc každou sekundu, moje nenávist k Harrymu rostla každou sekundu stejně. Bylo to jako láska, James odporoval s mou averzí k Harrymu. Při pomyšlení na toho psychopata, mě zaplaví neznámá bodavá bolest. Ať to bylo cokoliv, nelíbilo se mi to. Možná to byla vina z nenávisti, nevím. Jen o něm přemýšlím a bolí mě hlava.
Zavrtěla jsem hlavou, zkoušejíc dostat představu jeho chaotických kudrn a třešňově červené rty z mé hlavy. Už nad ním nesmím ztrácet čas.
Když jsem se blížila k nevýrazné budově Wickendale, všimla jsem si pěkného auta zaparkovaného až u kamenných schodů. Člověče, já bych si přála auto. Šetřím si, měla bych ho už brzy mít, což zmírní zlost, že nebudu muset chodit pěšky v hnusném počasí každý den.
Přední dveře se otevřeli a dobře oblečená žena vykročila. Oblečená v béžovém kabátu s knoflíky …. Její vlasy po ramena měli kaštanovou barvu, podle její tváře se zdá, že jí je přes třicet.
Zajímalo by mě, co žena jako je ona, dělá na tomhle místě. Všimla jsem si, že drží v ruce velkou kameru. Je to reportérka.
Nevím proč, ale cítím zlost vůči ní, když je tady. Vím, že tady dělá jenom svoji práci, ale většinou reportérů je příliš zvědavá a mají lepší postoj, takže cítím obecný odpor vůči nim.
Šla jsem do budovy pár kroků za ní, vděčně jsem přivítala vyhřátý vzduch uvnitř. Namířila jsem si to rovnou do kanceláře zdravotní sestry, ale zdržela jsem se, abych slyšela co se se bude odehrávat přede mnou. Reportérka byla zastavena paní Hellmanovou, která nevypadala šťastně jako obvykle. Zdálo se, že se zaměřili na jedno téma, ale nemohla jsem rozeznat jaké, protože dole někdo šíleně křičel. A pak s naštvaným výrazem a ještě s pár slovy od paní Hellmanové, odešla z budovy. Co to sakra všechno bylo? Ignorovala jsem myšlenky, že bych se měla zeptat paní Hellmanové, protože to byl špatná nápad. Rozhodla jsme se jít směrem ke kanceláři, když jsem si všimla opálení a křivky blížíce se ke mně.‘‘Kelsey‘‘ zvolala jsem.
‘‘Hej Rose, kde si byla?‘‘
‘‘Pracovala jsem‘‘ odpověděla jsem a pokrčila rameny.
‘‘No prostě vedení nás tak zaměstnává, že jsem tě věky neviděla‘‘
‘‘Pár dnů‘‘ zasmála jsem se. Kelsey je zaměstnána s psychologem v poradenském křídle a já sleduju fyzické zdraví pacientů na opačné straně, s Kelsey jsem se v práci neviděla tolik kolik bych chtěla. Ale tento týden jsem ji viděla víc než obvykle, ale i tak jsem ji sotva viděla. Podívala jsem se na hodiny vzadu, a přemýšlela jsem jestli mám čas na povídaní. Přišla jsem brzy, tak myslím, že mám pár minut čas.
‘‘Tak jak ses měla v posledních dnech?‘‘ zeptala jsem se.
‘‘Nic dobře‘‘ řekla, její oči se rychle pohybovali, jako kdyby se něčeho bála.
‘‘Co ty?‘‘ změnila téma.
Zkousla jsem si spodní ret, přemýšlela jsem jestli jí mám říct o Harrym, i když nebylo nic co říkat. Mluvili jsme spolu jen párkrát. Ale stejně jsem jí vysvětlila jednotlivé konverzace, jak nejlépe jsem mohla. Rozhodla jsem se neříkat detaily o Harryho ruce putující po mém stehně. Paměť vyvolala touhu po mě a já náhle potlačila myšlenku do zadní části mé hlavy.
‘‘Wow‘‘ řekla podrážděně, když jsem skončila. ‘‘Tohle není fér‘‘
‘‘Um, opravdu bych zvážila svoje štěstí..‘‘
‘‘Já bych! Ráda bych si sním promluvila a dostala se do jeho mysli, abych zjistila co si myslí.‘‘ řekla, šilhala očima, jakoby se pokoušela si to představit jeho myšlenky. Měla tu věc o myslích a duševně nemocných , chce vědět jak pracovali, v čem se odlišují od normálních lidí a věcí jako tohle.
‘‘Tys ho ještě neviděla ve své kanceláři?‘‘ Přemýšlela jsem. Kelsey obvykle vidí pacienty během týdne od jejich příchodu.
‘‘Samozřejmě, že jsem ho viděla. Ale on je chytřejší než ostatní, myslí si, že jsem jen psychiatr. Je celý uzavřený, ale ráda bych sním měla normální rozhovor, aby se mi otevřel. Jen si povídat, aniž bych si dělala poznámky‘‘
‘‘Tak je nedělej‘‘ jednoduše jsem odpověděla, Kelsey zamyšleně přikývla. ‘‘Dobře, příjdu pozdě. Uvidíme se později‘‘
‘‘Počkej! Musím ti něco říct‘‘ Řekla Kelsey předtím než jsem mohla odejít. ‘‘Já um..já..‘‘ začala a mrtvě mi hleděla do očí. Ale pak pohybovala očima, jakoby se bála se bála dívat do mých.
‘‘Víš co, to je jedno. Vidíme se později‘‘ Otočila a odešla.
To bylo opravdu divné. Byla jsem zvědavá, co mi chtěla říct, ale bylo už pozdě na to abych ji sledovala a zeptala se jí. Jediná věc, kterou nenasnáším víc, než nevědění věcí, je mít zpoždění. Dneska to byla směs nudy a práce-měnící se nálada. Byla jsem uklidněná, myslím, že jsem byla vždycky, když hodiny ukázali poledne a já mohla jít na oběd. Bylo legrační jak se vždycky viděla, že se zdráhám vidět Harryho, ale přece oběd je moje nejoblíbenější část dne. Bylo to mnohem zajímavější než sbírat lékařské potřeby, nebo pomáhat vyplňovat papíry.
Když jsem prošla dvojitými dveřmi do velké jídelny, moje oči mířili přímo k němu. Obvykle jeho fascinující vzhled mohl být lehce spatřen mezi unaveně a příšerně vypadajícím davem. Nikde jsem ho neviděla, tak jsem popadla balíček karet z herního stolu a sedla si na naše obvyklé místo a čekala.
Pohrávala jsem si s palcem, když jsem už chvíli čekala, ale rychle se to stalo nudným, jak by jste si mohli představit. Tak jsem vyndala karty a položila je na stůl a posunula je. Z organizovala jsem je do hromádek podle počtu a pak jsem je dala zpátky. Po dalších pěti minutách jsem začala umisťovat karty v různých vzorech podle sebe. Už jsem tady deset minut a po něm ani stopy. Kde může být?
Když myšlenka proběhla mojí hlavu, Harry prošel dveřmi.
Bylo to jako něco z filmu. Skoro jako by se náhle rozsvítil reflektor na něm, obdržel pozornost od všech z místnosti. Všechny oči zaujmuli jeho postavu, jakoby byl slavný. Až na t, že se nedívali s úctou a obdivem. Dokonce i většina zlomyslných pacientů vypadali vyděšený z toho jak ho pozorně sledovali, jakoby se báli, že se bude ohánět. Ale nebude.
Místo toho si olízl rty a vydal se ke mně, zapomíná na pohled. ‘‘Rose‘‘ přiznal a posadil se, byla jsem trochu překvapena, že tak učinil. Poté, co se včera rozčílil, část mě myslela, že nepříjde.
‘‘Ahoj Harry‘‘
A potom bylo ticho. Ne klid, ale trapné ticho, Harry udržoval pohled na mě. Snažila jsem se přerušit tím, že jsem zamíchala balíček karet. Nadskočila jsem, když se mě Harry dotknul, aby mě zastavil, překvapivě jemně.
‘‘Přestaň, nechci hrát karty‘‘ řekl. Chystala jsem se ho zeptat, co budeme dělat, místo toho, doufala jsem že bude chtít mluvit. Protože jsme si už párkrát povídali, ale nelíbí se mi, kde naše rozhovory skončili. Naštěstí se postavil a šel k hernímu stolu. K mému překvapení vytáhl deskovou hru, věděla jsem, že to je Clue v tmavě zelené krabici. Skoro stejná barva, jako Harryho oči, jen bez dechberoucí lesk vitality.
Přišel a sedl si s krabicí v ruce, karty a figurky udělali hlučný zvuk, když je položil na stůl.
‘‘Clue?‘‘ zeptala jsem potvrzujíc jeho výběr.
‘‘Paradoxně ano‘‘ řekl a začal přiřazovat figurky. Nálada se dnes zdála mnohem lehčí, což jsem uvítala s radostí.
Žádné komentáře:
Okomentovat