Chapter 1

Adell + Danul .xx

Nebyl to nejlepší den, co jsem měla. Mrholilo, a ponuré počasí dělalo instituci strašidelnější víc než byla. Boleli mě záda od toho, co jsem se předklonila, abych ustala postel, kdo ví co dělají, že každý prostěradlo je špinavé a smrdí. Moje nohy mě také boleli z důvodu chození do každé místnosti dávat levné jídlo, kterému se ani tak pomalu říkat nemohlo. Jediný zvuk v hale byli moje nohy jdoucí po betonové podlaze. Všichni ostatní pacienti byli pravděpodobně  na obědě, nebo dělali něco  ve speciálních místnostech. Jakmile jsem dala jídlo do posledního pokoje, spolupracovnice jménem Kelsey přišla ke mně. Byla o pár let starší než já. Pokud jde o mě je to můj třetí měsíc zde ve Wickendalovské duševní nemocnici pro duševně choré zločince. Pracovala jsem především, jako pomocnice sestry, ale s přísným bezpečnostním opatřením a pečlivým dohledem. Ale pracovala jsem i tam, kde je příliš moc zranění a je mě tam  potřeba. Byla jsem jako všechny dívky, když bylo potřeba, tak byli zaměstnány.

‘‘Hej, co tady děláš?‘‘ zeptala se Kelsey.

‘‘Um.. mou práci?‘‘

‘‘Všichni jsou venku, měla bys být taky.‘‘

‘‘Proč? Co se děje?‘‘ Přemýšlela jsem.

‘‘Copak si neslyšela? Nový chlap přichází.‘‘ řekla nadšeně

‘‘Takže?‘‘  Neviděla jsem velký problém. Vždycky jsme měli nové pacienty. Tak co je dnes jiného?

‘‘Už si slyšela ve zprávách, jak tam byl ten chlápek, co stáhnul z kůže tři ženy?‘‘ Zněla nadšeně, i když jsme mluvili o stahování z kůže.

‘‘Jo c-co ne, neříkej mi..‘‘

‘‘Jo, jde sem. A nestihneme to, pokud si nepospíšíme.‘‘ Kelsey mě popadla za ruku a táhla mě směrem k hlavnímu vchodu. Byla jsem překvapená a trochu nervózní. A  nevím proč. Mám na mysli to, co za lidi by jste měli očekávat, když jdou do ústavu pro duševně choré zločince. Ať tak či onak, jsem si nemohla přestat kousat nehty.  Dělám to vždy, když jsem nervózní už od doby, co jsem byla dítě.

Vyšli jsme do mírného deště a čekali. Podívala jsem se kolem, Kelsey měla pravdu,  byli tady téměř všichni  vzrušení zaměstnanci.  Uvnitř byli policisté, samozřejmě, musí udržet všechno pod kontrolou, všichni se shlukly, aby viděli neslavného zločince.  Na ulici byli lidé, kteří protestovali, aby zločinec místo toho aby dál žil v tomto ústavu pro duševně nemocné, chtěli aby zemřel. Zrovna jsem byla na odchodu, kvůli špatnému počasí, když  tmavé auto zastavilo před přední části budovy. Vylezli dva strážci a první otevřel zadní dveře. Byla jsem  nedočkavá.  Jak vypadá?  Kolik mu je? Je atraktivní nebo odporný?

Brzy to zjistím. Stráže šli k dodávce a každý popadl jednu ruku muže.  Jak ho vytáhli z vozidla, podíval se dolů na zem, takže jsem nemohla vidět jeho tvář. Jeho ruce a nohy byli spoutány pouty, které rachotili, při chůzi. Měl už na sobě jednu z odporných modro-šedých kombinéz, která byla povinná pro všechny pacienty tady.  I v té hnusné kombinéze, můžu říct že je vysoký a hubený. Předtím než vyšel mramorové schody , které vedou až k budově, se na mě podíval a já ho mohla vidět do detailu.  Kdybych řekla, že je atraktivní, bylo by to slabé slovo. Byla jsem překvapena, když zločinec, v nepopíratelné kráse, stál přede mnou.  Vypadal, že mu je okolo dvaceti.  Dlouhé tmavé řasy rámovali jeho úchvatné zelené oči. Jeho plné rty, byli lehce pootevřené, když vycházel mramorové shody.  Měl rozcuchané tmavé vlasy, které mu padali přes čelo a kroutili se kolem uší. Měl silné, výrazné čelisti, které byli zaťaté a obočí pomačkané uprostřed čela, kvůli hněvu protože slyší od lidí, že ho zabijí. Nevím co jsem čekala, že se bude ohánět nebo křičet, cokoliv? To je to co většina lidí dělá, když dorazí. Šílejí, snaží se utéct nebo křičí směšné věci. Ale on stáhl tři ženy z kůže určitě udělá něco extrémního. Ale ne, on procházel skrz vchod bez jediného slova.

 Šťouchla jsem Kelsey. "Tak to je všechno?"

 "Myslím, že ano" povzdechla si. "Je to špatné očekávala jsem to o něco více vzrušující."

Zasmála jsem se na ni konstantní humor mě vždy donutil se usmát. Věděla jsem, že si myslí totéž co já. Muž, který právě vešel je tak moc lákavý a nádherný takového tu ani jedna z nás nikdy neviděla. Ale ani jedna z nás nechtěla připustit, že by nás mohl přitahovat Psychopat.

"Dobře, všichni zpátky do práce" zařvala paní Hellman, když zahnala všechny do budovy. Bylo jí kolem padesáti let měla blond vlasy a modré pronikavé oči. Vůbec se mi nelíbila, ale práci jsem potřebovala. Byla jsem překvapená, že tuto práci mohou dostat lidé do 20 let. Mám titul, ale přesto jsem potřebovala se vypracovat na vyšší pozici.

Každopádně jsem se vrátila zpět do budovy, abych zkontrolovala čas. Sakra byl čas oběda a nemám na mysli svůj oběd. Musela jsem sedět a dohlížet (spolu s několika policisty) jak jedli svůj oběd nebo hráli karty nebo cokoli jiného, co by mohli ve svém dvou hodinovém volnu dělat. Stála jsem na svém obvyklém místě vzadu uprostřed místnosti, takže jsem mohla dávat pozor na všechny. V polovině hodiny se otevřely dveře a všichni se otočili směrem dopředu. Vešel nový chlap s dvěma strážci na každé straně, aby ho měli pod kontrolou, i když  to nebylo moc přesvědčivé, protože sám byl vyšší než oni. Stále byl veden v poutech na rukou a kotníkách.

Jeho rysy se po celou dobu nezměnily jen povytáhl obočí. Všichni na něj ohromeně zírali, jako by před jejich očima někoho zabil.

Nevěnoval jim pozornost a přešel k jednomu z prázdných stolů a posadil se. Nic nejedl jediné co dělal seděl v křesle a hleděl do stěny před ním.

Moje první myšlenka byla, že je víc šílenější než zločinec, ale hned jsem si to rozmyslela. Mám na mysli to, že jsem byla přijata na místo jako je tohle, kde mi lidé vyhrožují smrtí nebo nutnosti se přizpůsobit novému místu a novému životu najednou. Jen bych si potřebovala sednout a vyčistit si hlavu.

Předstírala jsem, že pozoruju ostatní pacienty, ale moje oči se zaměřili pouze na chlapce s kaštanovými vlasy. Nevěděla jsem proč. Měla bych z něj být vyděšená, ale zároveň byl tak zajímavý. Nevím co to je, ale něco mě k němu přitahuje. Možná to, že se ho bojím a že se nemohu přestat zajímat o jeho zločiny. Možná jsem jen moc zvědavá.

Paní Hellman přišla a hned jsem zaslechla ten nepříjemný zvuk její píšťalky, která signalizuje čas tzv. Zločinci zpět do pokojů. Výška nového chlapce se vrátila do normálu hned poté co vstal z místa kde seděl. Poslechl stráže a ty ho vedli k místu kde bude bydlet.

Jakmile v místnosti bylo prázdno paní Hellman se vydala ke mě. Cítila jsem malý náznak strachu. Byla opravdu zastrašující a nikdy neřekla nic hezkého. Pokud s tebou mluvila o samotě obvykle křičela nebo vás vyhodila.

 "Rose můžu s tebou na chvilku mluvit?" zeptala se. Přikývla jsem a přistoupila blíže k ní. Nevypadala šťastně. Vlastně nikdy nevypadala šťastně pomyslela jsem si.

 "Za ty dva měsíce si tu odvedla dobrou práci a přemýšlím o tom, že ti přidělím větší zodpovědnost" řekla.

"Oh děkuji vám."

"Vypadáš tu mnohem pohodlněji než ostatní, kteří tu s pacienty tráví čas. Pokud si s tím samozřejmě spokojena."

 "Jistě. To by bylo skvělé." řekla jsem. Je pravda, že se cítím lépe v přítomnosti psychotických a odsouzených. Myslím, že je to zajímavé se pohybovat v jejich okolí a pozorovat vše kolem nich. Je vidět co si myslí a jak myslí.

Malá část mě se vždycky zajímala, jestli byli opravdu šílení. Čekala jsem, že paní Hellman odejde, ale ona zůstala, tak jsem se jí zeptala na otázku, která tížila mou mysl poslední dvě hodiny. "Umm ten nový ..." začala jsem se ptát. "Ach jo, je to zajímavé téma" řekla jako by byl druh nějaké vědy či experimentu. " No, já  musím jít."  Paní Hellman začala rychle utíkat, aniž by dokončila větu. "Jak  se jmenuje?" volala jsem na ní. Otočila se tváří ke mě a její modré oči hleděly do mých. "Jmenuje se Harry.. Harry Styles."