Chapter 5

Danul.xx

Ulice byly prázdné a nikdo nikde. Z nebe padal velkou rychlostí hustý sníh. Šla jsem a pevně objímala svou chladnou kůži, cítila jsem jak jsem se zimou zachvěla a odpočítavala sekundy dokud nebudu konečně ve své teplé posteli. Byl to dlouhý den, a moje bolest hlavy se opět vrátila. Chystala jsem zrychlit krok a urychlit tak mou cestu domů, když jsem zaslechla své jméno.

 „Rose! Ahoj Rose, počkej!“

 Kdo to sakra je. Otočila jsem, abych odhalila tajemství a předemnou stál velmi atraktivní James. Byl dost vysoký, barva jeho vlasů byla špinavá blond a v jeho očích bych se utopila byly modré jako oceán. Měl také pěknou postavu, buff byl tak akorát a řekla bych, že mu je okolo 24 let.

 „Oh ahoj Jamesi. Co tady děláš?“ přemýšlela jsem.

 „Chodím tudy na vlak . A co ty?“

 „Můj dům je jen pár bloků odtud, obvykle tudy chodím.“

 „Oh dobře. Tak od této chvíle bysme mohli chodit spolu.“ věnoval mi roztomilý úsměv.James vždycky vypadá, že se stydí, když je semnou, je to roztomilé.

„Jo ráda“ řekla jsem, když jsme se vydali směrem k mému domu. Byli jsme dost blízko. Vzhledem k jeho dřívějším pohledům jsem čekala, že se zeptá na rozhovor, který jsem vedla s Harrym, ale naštěstí to neudělal.

 „Neřekl bych, že někdo jako ty začně pracovat na Wickendale u paní Hellmanové“ řekl James. „Nemyslel jsem si, že má někoho ráda.“

 „Hele, nebuď tak překvapený. Náhodou jsem velmi sympatická.“

 James se zasmál, a měl ten nejkrásnější smích, který jsem kdy slyšela.

 „Proč si myslíš, že mě má vlastně ráda?“ Zamyslela jsem se.

 „Já nevím“ řekl. Dech nám tvoří průhledně bílé obrazce proti chladnému vzduchu. 

„Možná, že tě nemá ráda, jen tě nenávidí o něco méňě, než nás ostatní.“

„Mám to brát jako kompliment?“ odpověděla jsem.

„ Jo to měl být kompliment“ zasmál se. 

Rozhovor byl samý úsměv a chichotání. James se mi opravdu líbil. Byl roztomilý a hezký.

Tenký chladný vzduch a ledové sněhové vločky se usadili na mé kůži, což mě donutilo se zatřást.

„Je ti zima?“ zeptal se.

„Ne, jsem v pohodě“ zalhala jsem.

„Tady, vem si mojí bundu“ nabídl mi a svlékl si kus oblečení.

„Ale, pak bude zima tobě“ protestovala jsem.

„Ne, já to zvládnu“ a přikryl mě kusem teplého oblečení.

Dala jsem si ho na sebe, abych se zahřála a ucítila jsem krásnou vůni z jeho šatů. Ale pak se zachvěl taky a já se cítila provinile.

„Tady“ řekla jsem a přehodila kabát přes naše ramena, což zmenšilo mezeru mezi námi. Šli jsme mlčky nebylo takové to trapné ticho, ale bylo uklidňující. Pak James promluvil.

„No zastávka je přímo tady. Tady se naše cesty rozdělí.“ zazubil se.

„Dobře, uvidíme se později. Tady tvoje bunda.“

„Ne nech si ji. Přines mi ji do práce. Já budu v pořádku.“

„Na sekundu jsem se na něj podívala, a přemýšlela jestli se mám hádat o tom zda si kabát nechat či ne. Nakonec jsem to zamítla.

„Dobře, díky.“

„Žádný problém, uvidíme se zítra.“

„Fajn, dobrou noc Jamesi.“

„Dobrou noc Rose.“

Poté zahl za roh a já šla sama domů.

Dnes nebylo nic moc na práci. Nikdo se nezranil na rozdíl od včerejška. Momentálně jsem tu byla jen já a Lori. Udělala jsem extra sterilizace, abych naplnila svůj čas, protože nebylo moc práce a já tak mohla zabavit své myšlenky, které se pořád vraceli ke včerejšímu dni.

Věděla jsem, že Lori tu je věčnost, takže by mě mohla odpovědět na pár otázek na které se toužím zeptat. Vím, že toto místo je temné a také vím, že je to blázinec pro zločince a bojím se jak děšivé to ještě může být. Ale moje zvědavost převažuje nad mým strachem. Sedím u vyplňování papírů a pohrávám si se svými prsty. Když se konečně odhodlám zeptat.

„Hey, Lori?“

„Ano, drahá?“ mile odpověděla.

„Umm... Trochu jsem to tu byla prozkoumat, a viděla jsem uh, ty dveře v jiné části budovy. A tak jsem se jen chtěla zeptat.....co je Ward C?“

Lori přestala psát a vypadala jako by ji někdo zmrazil. A zůstala tak dlouho. Málem jsem se už chtěla zeptat jestli je v pořádku, ale v tom se židle pomalu otočila. Olízla si rty a povzechla si. Věděla jsem, že nic dobrého to nebude.

„Rose dovol, abych ti něco vysvětlila.“

Přikývla jsem a čekala, až bude pokračovat.

„Na tomto světě existuje mnoho lidí že? Miliony a miliony. Spousta z nich jsou dobří lidé. Tady jsou zdravotní sestry, křesťané a dobrovolníci. Různé činy se provádějí každý den. Slušné lidské bytosti mají vždy pro každého otevřené dveře, rozdávají komplimenty a když na ulici vidí odpadky, tak jdou zvednou je a vyhodí do koše. To dělají normální lidé. Jak existuje mnoho dobrých lidí, tak také špatných. Lidé, kteří zabíjeli, týrali, lidé, kteří jsou sobečtí a chamtivý.“ Zarazila se, aby se ujistila jestli ji stále poslouchám. Poslouchala jsem.

„Takže hodně lidí je dobrých a hodně špatných. Myslíš si, že jsou lidi, kteří jsou čistý a laskavý. Dedikovaní filantropové. To jsou takoví lidé, kteří jdou nad rámec dobrých skutků a udělají vše pro ostatní, jako Gandhi.( Gandhi = vůdce indické hnutí za nezávislost a také bojoval proti nenásilí). Ale opět jsou tu lidé na druhém konci spektra.

Sadistický lidé, který zajdou až do extrému, aby se ujistili, že ostatní trpí. Tito lidé byli uzavíráni ve Ward C.“

Čekala jsem, protože chtěla dále vysvětlovat.

„Bavíme se tu o těžce vyšinutých lidech. Tito lidé se nedají nazvat jako „lidé“, ale spíše zvířata, která se tu nikdy neměla objevit. Udělaly hrozné, hrozné věci. Stahovaly ženy z kůže tak, aby to vypadalo jako banální přestupek. Věci, které jsou mimo naši představivost, věci, které nás děsí a to o nich jen slyšíme. Jejich mysl je příliš temná na to, abychom to chápali a dokonce tomu porozuměli. Je to skoro, jako by byli posedlý zlými démony, a když jsme zavolali kněze tak to nepomohlo.“

„Páni“ vydechla jsem podvědomě jsem myslela na to, co ti lidé udělali.

„Rose“ řekla a vážně se na mě podívala. „Nepřibližuj se tam, mají na ty nechutné příšery nejlepší zabezpečnení. Ale i tak, drž se od Ward C dál.“

Přikývla jsem. ¨“A kolik pacientů je tam? Je tam něco co by se dalo vyléčit? Žádný zaměstnanec nebyl nikdy zavražděn?“

„No, protože paní Wickendale má jedno z nejlepších zabezpečení v zemi a posílali jsem lidé z celého světa. Pacienty, psychologé a lékaře. Nevím přesný počet, ale hádám, že pár stovek.“

Moje obočí se překvapeně nadzvihlo. Stovky zlých, démonický lidí je právě pod stejnou střechou jako já.

„Lidé se snaží pomoci, ale jen málo jich bylo vyléčeno. Dávají jim lobotomii (Lobotomie = operativní neurochirurgický zákrok, při kterém jsou přerušena nervová vlákna spojující mozkový lalok s ostatními částmi mozku) nebo elektrošoky, hodně terapíí a provádí nějaké nové operace. Nevím jestli to pomohlo i když. Moc o tom nevím opravdu, většina z toho jsou tajné informace. A co se týče lidí, kteří jsou zavražděni, nemám tušení. Asi nikdo. Myslím, že u pacientů, kteří si vedou dobře udržují bezpečnost. A to je vše, co opravdu vím.“

Přikývla jsem znovu. Snažila jsem se přijít na všechny věci, které mohli udělat, jak Lori popisovala.

Možná by bylo lepší o tom nepřemýšlet. Ale nemohla jsem si pomoct podvědomě jsem se snažila formovat odpovědi. Protože nesnáším, když něco nevím.

Lori musela vidět v mých očích náznak toho, že nevím a začala mě uklidňovat.

„Ale Rose, neboj se. Neexistuje žádný možný způsob, jak by se někdo z těchto lidí mohl dostat blíž. Jsme v bezpečí. Neexistuje absolutně žádný důvod se bát.“

Přikývla jsem, ikdyž jsem se nebála nebo neměla obavy, že by se někdo z těchto lidí mohl dostat ven. Jen jsem se bála, že lidé, které popisovala doopravdy existují. Zavrtěla jsem hlavou a snažila se zbavit mou mysl těch nejstrašidelnějších myšlenek.

„Mimochodem kolik je hodin?“ Zeptala jsem se, abych změnila téma.

„Je 12:00.“

„Ach ne! Příjdu pozdě. Musím jít dohlížet na oběd, uvidíme se zachvilku.“

Přikývla a omluvila mě z kanceláře. Vešla jsem do mnohem chladnější chodby, která je většinou prázdná. Jediné zvuky, které jsem slyšela byly mé kroky a několik vzdálených výkřiků. Šla jsem dlouhou chodbou směrem k jídelně, když moje srdce začalo bít o něco rychleji. Moje dlaně byly trochu zpocené. Zpomalila jsem krok. Všechno to bylo neúmyslné a nechápala jsem proč. Ale hádala jsem, že to má dočinění s určitým chraplavým hlasem zločince.

Konečně jsem vešla do jídelny, kde bylo docela rušno. Pacienti se starali samy o sebe a já byla ráda.

No až na Harryho. Zdálo se, že je víc společenský a normálnější než ostatní. Když už mluvím o Harrym. Kde je? Moje oči putovali po místnosti, když po několika sekundách spatřily hřívu kudrnatých vlasů. Následovala široká ramena a modro-šedá kombinéza. Byl to určitě on.

Přistoupila jsem a posadila se na kovovou židli na opačném konci stolu, co nejdál od Harryho s ohledem na to, co se minule stalo.

Když jsem se přiblížila blíž , jeho krásné oči byly upřené na mě a jeho rty se okamžitě obrátili v úšklebek. Bylo to vlastně docela roztomilé, když se mu na tváři vytvořil ďolíček.

"No, jestli to není Rose." Musel mít rýmu nebo tak něco, protože jeho hlas byl drsnější než obvykle.

"Rozhodla jsi se vrátit jak vidím."

Jen jsem se zasmála a zavrtěla hlavou. "Bež vzít karty Harry."

"Proč si je nevzala při cestě?"

"Nevím zapoměla jsem."

Harry si povzdechl a zatlačil do stolu, kde se mi naskytl pohled na jeho svalnaté předloktí. Sledovala jsem, jak šel k zadnímu stolu, kde bylo plno stolních her a několik balíčků karet.

Když se vrátil ke stolu tak jsem si všimla, že ho pouta dost znehybňují. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli mě ta myšlenka potěšila nebo ne.

"Tak zase ryby? Nebo znáš ještě nějaké další hry?" Zeptal se, když se posadil.

Snažila jsem se rychle něco vymyslet."Co válka?"

Harry se na mě zmateně podíval, jako by se snažil na tu hru vzpomenout. "Jak se to hraje?"

"Tobě je dvacet dva a ty si nikdy předtím nehrál válku?" Zeptala jsem se a málem se rozesmála.

"Tobě je dvacet a ještě si nikdy neměla sex?" pousmál se.

Fuj, to bylo urážlivý. Cítila jsem, jak se moje tváře začínají červenat což mě uvedlo do ještě větších rozpaků. Bylo to osobní nevidím důvod, proč se na to musel ptát znovu.

"Můžeš s tím přestat? Jsi tak nepříjemný."

"Nemůžu bejt zas tak špatný, vzhledem k tomu, že tu se mnou právě sedíš."

"Nejsem tu kvůli tobě." odsekla jsem. "Jsem tady, abych mohla posoudit úroveň tvého rozumu a taky se dozvědět o tvých obětech."

Jakmile vyšla slova z mých úst, Harry zavrtěl hlavou. " Ne jsi tady, aby jsi rozhodla jestli jsem vinen nebo ne." "Být vinným a být šíleným jsou dvě zcela odlišné věci."

"No Wickendale je místo pro oboje, takže jsem myslela, že s tím půjdeš, jako ruka v ruce.

Musela jsem říct něco co zasáhlo Harryho nervy, něco co uvnitř něj prasklo. Protože jeho obočí se spojilo dohromady s jeho vážným výrazem a zdálo se, že celá jeho osobnost potemněla.

" No, nic o mě nevíš jo? Ty mě ani neznáš, tak se tak přestaň chovat."

"O čem to mluvíš?" Zeptala jsem se.

"O ničem asi ti je tak špatně při pohledu na mě, jako bych byl nějaký blázen nebo zkurvená spodina. Myslíš si, že jsi o tolik lepší než já jen, protože jsem uzavřený na tomhle místě. No mám pro tebe novinku lásko, nejsi tak chytrá jak si myslíš."

Zmateně jsem zavrtěla hlavou. "No a co ty?" Protestovala jsem. "Podívej se na mě chováš se ke mě, jako kdyby na mě něco bylo, jako by mi bylo 5. Máš celou dobu na tváři ten zkurveně blbej úsměv, protože zřejmě víš něco co já ne. Nesnáším to. A možná jsem lepší než ty, alespoň jsem nestáhla tři ženy z kůže!" Vykřikla jsem, ale bylo to hlasitější než jsem čekala.

Do teď mě Harryho výraz děsil byl vzteky bez sebe. "No pokud jsem tak nechutný proč jsi ještě tady? Proč nejdeš dělat tu svou zasranou práci, nechci už hrát karty." Odstrčil stůl a opřel se o židli. Otočil hlavu ke straně, jako by se na mě odmítal dívat. Pomalu zaťal čelist a díval se naštvaně, skoro jako by byl na pokraji pláče. Ale věděla jsem, že ikdyby to byla pravda nenechal by ukápnout ani slzu, aby neukázal své emoce. Pod vším tím hněvem a zuřivostí držel v jeho očích smutek. Opravdu byl uvnitř naprosto zlomený.

Když jsem odešla, cítila jsem se po tom všem provinile. Cítila jsem se zle za to, co jsem mu řekla, ikdyž si zaslouží výsměch.

Zatřásla jsem hlavou, když jsem si uvědomila jak pokritecky to zní. Vždycky jsem kritizovala lidi, kteří se k léčeným pacientům chovali špatně. Vždycky jsem si myslela, že by lidé neměli soudit, ale spíš se jim snažit pomoct. Ti pacienti, kteří jsou nepřátelští to potřebují nejvíc. Ale Harry na mě působí jinak, mate mě. Naštval se, protože je takový, jaký je. Vždy jsem vůči němu cítila buď chtíč nebo naopak zášť jsou to mučivé kombinace. A nevím co s tím mám dělat.

Šla jsem pryč tak zmatená a naštvaná a přitom doufala , že to zítra bude lepší. Byla jsem tak zaměstnaná myšlenkami nad změnou Harryho nálady, že jsem zapoměla Jamesovi vrátit bundu.