Chapter 3

Danul.xx

"Můžeš mi, vysvětlit, co tady děláš?" Pomalu jsem se otočila, snažila jsem se oddálit tu chvíli, kdy budu muset tváří v tvář oné osobě začít vysvětlovat. Spatřila jsem postarší ženu. Obličej mi nebyl povědomý - nikdy předtím jsem ji nepotkala. Zapamatovala bych si totiž její husté zrzavé lokny.

"Omlouvám se, mám zrovna přestávku, a tak jsem si říkala, že se tu trošku porozhlédnu."

"Nepovolané osoby sem mají přístup zakázaný." poučila mě již trochu jemnějším tónem.

"To jsem nevěděla, promiňte." Ve snaze vyhnout se další konverzaci jsem rychle opustila místnost. Jen jsem se v duchu modlila, aby moje výzkumy nezmínila před paní Hellmanovou. Ale vždyť se ani nezeptala, jak se jmenuju.

Vracela jsem se zpět do kanceláře - těšila jsem se, že si konečně sednu a odpočinu. Když jsem procházela hlavní částí budovy, všimla jsem si, že už je poledne. Žádný oddech - čeká mě dozor v jídelně. Sakra! Bude tam i Harry.

S neochotou jsem zrychlila krok a pár okamžiků nato jsem otevřela masivní dveře do jídelny. Žádný z pacientů si mého příchodu nevšiml - jako obvykle věnovali pozornost své práci. Postavila jsem se do zadní části a roztržitě sledovala místnost. Tahle část povinností byla vážně jednoduchá. Pacienti se většinou nechovali tak, jak si to okolní svět představoval, nejvíc času trávili nicneděláním. V těch několika slabých chvilkách se o ně postarali strážníci, já jim vždy jen píchla sedativa a uklidňovala je.

Dnes nebylo injekcí potřeba, naštěstí - z nějakého důvodu jsem byla zdevastovaná. Každou vteřinou jsem cítila větší a větší vyčerpání. Cítila jsem, jak kousek po kousku ztrácím rovnováhu a vládu nad víčky. Mírně jsem se nahnula dopředu a následně dozadu, až jsem se s úlevou opřela o zeď, oči otevřené jen napůl.

"Ahoj." Chraplavý hlas mě vyburcoval z krátkého skoro-spánku. Stál vedle mě, byl také opřený so zeď. V koutku úst svíral cigaretu, která jen zvýrazňovala nápadnou linii čelisti. V levé dlani se ztrácel celý balíček.

Přepadla mě úzkost, cítila jsem chuť otočit se na patě a utíkat od něj pryč, co nejdál, ale v mysli se mi vynořila ponižující vzpomínka na poslední setkání nesoucí se ve znamení mojí zbabělosti.

"Dáš si?" zeptal se očima ukazuje k cigaretě mezi rty.

"Ne, já nekouřím," odpověděla jsem nevlídněji, než jsem zamýšlela.

Pokrčil rameny, natáhl se a pakl odložil na nejbližší stůl.

"Takže… Rose - tak se jmenuješ, že?" Přikývla jsem

"Kolik ti je?"

"Dvacet."

"Mně dvacet dva."

"Proč na mě vlastně mluvíš?" bez přemýšlení jsem vystřelila otázku. Trochu ho to zaskočilo. Pozvedl obočí, působil zamyšleně. Nakonec jen pokrčil rameny

"Nevím. Mluvit se strážníky není žádná zábava a tihle," přejel pohledem jídelnu, "jsou šílenci."

"Aha, a ty snad nejsi šílenec?"

"Řekl jsem to snad někdy?"

Neodpověděla jsem. Dlouze potáhl z cigarety "Proč se mě tak bojíš? Nemáš k tomu jediný důvod, víš?"

Zmátlo mě to - copak to není zřejmé? Potřásla jsem hlavou. "Začněme tím, že jsi stáhl z kůže tři že-"

Skočil mi do řeči. "Ty tomu věříš?" Opět zvednuté obočí.

"Co bys tu jinak dělal?" Než mohl odpovědět, pokračovala jsem. "Navíc, proč si myslíš, že se tě bojím?"

Nechtěla jsem, aby to věděl, aby měl nade mnou moc, protože já jsem ta "slabá". Strach mi naháněli pouze dva lidé - Harry a paní Hellmannová, ale každý odlišným způsobem. Pominu-li je, považovala jsem sama sebe za celkem odvážného člověka.

"Je to zřejmé."

"Jak to?"

"Víš," přejel po rtech jazykem, "díval jsem se na tebe, pořádně, co jsem tady a-"

"Cože? Co tím myslíš, že ses díval? Jako žes mě sledoval?" Myšlenka na tmavě zelené oči provázející mě bez povšimnutí m roztřásla kolena.

"Myslím tím, že jsem si tě všímal. Jen jsem se díval, jak tady stojíš."

Podivila jsem se tomu. "A proč?"

"Víš, na tebe je celkem těžké se nedívat. Jsi krásná." Rty se zkroutily do svůdného úsměvu. Přes veškerou snahu nedat najevo vnitřní reakci na jeho slova mě polilo horko. Cítila jsem, jak mi tváře planou jasnou červení. Když si toho Harry povšiml, úsměv se mu pobavením rozšířil. Pokračoval.

"Viděl jsem, jak mluvíš s ostatními pacienty. Máš je ráda - tím jsem si jistý. Jsi bezpochyby ten nejpřátelštější člověk, kterého jsem tu zatím potkal. Ale ode mě si udržuješ odstup, chováš se nepřístupně, vodíš s sebou stráže. Ještě jsi mi neřekla kloudné slovo. To znamená, že máš strach." Vydechl kouř. Ten pach byl hrozný a stejně tak vdechování dýmu. Nic to však neměnilo na faktu, že Harry při tom působil neskutečně přitažlivě.

Nenáviděla jsem ho. Sama jsem nechápala proč. Možná za to mohl tón hlasu, nenucený přístup k čemukoli, povýšenecké chování k ostatním, jako kdyby byli podřadní - nebyl nadřazený tím normálním, snobským způsobem, jeho povznesenost byla zastrašující - dával najevo, že s ním není radno si zahrávat.

"Takže jsem vůči tobě nespolečenská, odměřená a nepřátelská? Harry, jsi tady týden - skoro jsme nepřišli do kontaktu," poukázala jsem.

"Přesně tak. Bavíš se s každým, ale se mnou ne. Neděláš to kvůli tomu, že bys mě neměla ráda - sotva mě znáš - takže to musí být tím, že ze máš strach."

"Fajn, teď tě znám a pořád tě nesnáším." Tvrdá slova. Proč se k němu chovám takhle? Ale jistě, málem bych zapomněla. Je to vrah.

Harry zvrátil hlavu dozadu a od srdce se rozesmál. "Uhmm divoká." Uchopil spodní ret mezi zuby, pohledem skenoval moje tělo a očividně si to užíval. Smaragdy nakonec opět upřel na tvář. "To mám rád."

Prosím? Prudce jsem vydechla, znechucená. Nemohla jsem ho vystát. Chystala jsem se sdělit mu něco ne zrovna zdvořilého, avšak Harry mě předběhl.

"Rád jsem si popovídal, Rose. Tak zas příště," mrkl, opět pojal cigaretu mezi rty a rukama se odstrčil od zdi. Osaměla jsem. Pohledem jsem sledovala bezstarostný odchod muže převyšujícího kohokoli v této místnosti.

*

Konečně doma, konečně v posteli. Obývala jsem skromný byt přímo v srdci Londýna. Cítila jsem se tu útulně a chráněně, nechybělo zde teplo domova. Vážně jsem to tu měla ráda. Ani tak jsem se neubránila pocitu určitého nepokoje. Přestože jsem sledovala televizi, a mysl by mi tedy měly zaměstnávat "obrázky", netušila jsem, na co se dívám, obrazovce jsem nevěnovala žádnou pozornost. Místo toho jsem se zaměřovala na to, co jsem mermomocí chtěla vypudit z hlavy, ale nešlo to.

Harry. Harry Styles.

Ačkoli jsem jeho i sebe přesvědčovala o opaku, děsil mě. Uvědomovala jsem si, že můj strach je iracionální - přece jen byl pod přísným dozorem mnoha sester a strážníků - přesto jsem se bála.

Tuhle emoci ve mně rozdmýchával. Strach. Na vině nebyly činy, kterých se dopustil - ty jsou minulost. Přece se nebojíme toho, co je už pryč. Bojíme se toho, co možná přijde. Nevím, co se stane, čeho je schopný. Neznáme svůj osud, proto se ho bojíme. Když je Harry poblíž, ztrácím ponětí o budoucnosti. Jak tohle skončí? Možná se nestane vůbec nic, ale zděšení přetrvává.

Strach z Harryho bohužel nebyl jediný cit, který ve mně tento mužvyvolával. Měla jsem v sobě i jinou emoci, téměř diametrálně odlišnou. Nebyla jsem si jistá, jak ji pojmenovat. Možná zvídavost, možná chtíč. Těžko jsem rozdýchávala byť i jen vzpomínky na zaťatou čelist, ohromující výšku, svalnatou postavu, zdravě opálenou kůži. Nemohla jsem se povznést nad představu oněch hlubokých zelených očí, smyslně tvarovaných, plných rtů a jazyka přejíždějícího po nich. Zasahovaly mě myšlenky zaobírající se těmi vystouplými klíčními kostmi, svůdným způsobem potahování z cigarety a následným výdechnutím obláčků kouře. Uchvacovala mě vize vlastních prstů prohrabávajících objemné tmavé kudrny.

A ten hluboký, chraplavý hlas.

Vzpamatuj se, přestaň! Je to vrah!

Proč on? Proč vyplýtvali tolik tělesné krásy na duši šílence? Duši plnou nenávisti! Tu jsme měli společnou. U sebe jsem nenávist vnímala jako velice choulostivou záležitost, neboť jsem neznala důvod. Obyčejně jsem pacientovu minulost neřešila - už je to pryč, tohle je akorát nemocný člověk, kterému pomáhám. Harry byl jiný případ - prostě jsem jím opovrhovala. Možná za to mohla jeho sebejistota, někdy mi připadalo, že je pyšný na to, co udělal. Choval se tak arogantně, nafoukaně. Nevykazoval známky šílenství jako ostatní pacienti - navádělo to k úvahám, že jeho činy byly vědomé.

Taky jsem nedokázala přejít, že mě donutil začervenat se. Nevím, jestli jsem se kvůli tomu zlobila na něj nebo na sebe. Ale Harry byl jistý v tom, co dělal, dokonce jsem z jeho strany vnímala manipulaci. Skoro jako by si skrz mě dokazoval, že má všechno pod kontrolou.

Přes veškerý strach, averzi a antipatii mé sny nenaplňoval nikdo jiný než onen krásný šílenec.