Chapter 2

Adell.xx

Uběhl týden. Týden, kdy Harry  dorazil na instituci.  Neudělal toho moc, jak jsem si myslela. On prostě dodržoval pravidla. Většina lidí se duševně zhroutí ve svém prvním týdnu, ale už od začátku jsem věděla, že Harry není jako ostatní. Byl jiný. Vždy dodržoval pravidla. To se může zdát v pořádku, ale mě to děsilo k smrti. Byla jsem zvyklá, že pacienti vyšilují, vykřikují slova plná hrůzy a vzteku, snaží se ošetřovatele napadnout. Takovéto situace mě nepřekvapovaly, věděla jsem jak reagovat. Ale on byl příliš poslušný, plnil všechno, co po něm chtěli. Šílenci takhle nekonali. Šílenci prodělávali záchvaty vzteku, byli plní agresivity, protože věděli, že tady budou zamčení na hodně, hodně dlouho - to je děsilo nejvíc. Harry však předváděl, že vystrašený není. Měl něco v plánu. A to děsilo mě.

Takovýmto myšlenkám jsem se věnovala o pauze, kterou jsem trávila v kanceláři. Dovnitř vstoupila Lori, hlavní sestra, jediná skutečná zdravotní sestra v celém ústavu. Dlouhé šedé vlasy jasně poukazovaly na věk, mohlo jí být kolem šedesáti.

"Ahoj, paní Hellmanová chce, aby si odnesla snídani na pokoj 419" sdělila mi. Přikývla jsem a s mírnou neochotou vstala z pohodlné židle. V kuchyni mi dali tác a já se vydala chodbou k určené cele.

Těžké vězeňské dveře se pomalu otevřely. Vešla jsem dovnitř a málem upustila tác.

Tohle byl Harryho pokoj.

Seděl na kraji matrace, lokty opřené o stehna, pohled upřený na podlahu. Zdál se ponořen hluboko do svých myšlenek, rukávy vyhrnuté nad lokty, kudrny rozcuchané. Po zvuku otvíraných dveří ke mně pomalu otočil hlavu.

"Ahoj," usmál se.

"Ahoj," odpověděla jsem tiše ''Uhm..'' Opravdu nevím, kam ten tác položit. Cítila jsem se nepříjemně a zastrašeně, tak jsem prostě jen stála.

"Tady," řekl, vstal a šel ke mně, aby převzal tác. instinktivně jsem udělala krok dozadu a téměř se dotkla zády zdi.

Hluboce se zasmál na moji reakci a přišel blíž ke mně. Zalapala jsem po dechu, když nás oddělovala mezera asi 10 centimetrů.  Jeho obličej byl příliš vysoko, zaklonila jsem hlavu a ztratila se v jeho očích. Byly jako roztavené smaragdy, moře plné řas, nad kterým se svítá. Na rtech mu hrál jemný úsměv,jazykem si navlhčil rty.

"Nemusíš se bát, nechci ti ublížit." Chraplavě pronesená slova mě snad měla uklidnit. "Jak se jmenuješ lásko?"

"Rose."

Naklonil se blíž. Příliš blízko.  Byla sem překvapená, že dobře voní, protože to není obvyklé na tomhle místě. Pomalu se rty přibližoval k mému uchu a já cítila jeho horký dech na mém krku. Celé moje tělo se roztřáslo "Já jsem Harry." chraplavým hlasem zašeptal.

Jen jsem přikývla. Moje srdce tlouklo jako o závod, miliony kilometrů za minutu.  Zabijákovo tělo  bylo v těsné blízkosti mého. Nejistota. Co udělá? Nehýbe se. Zatím.

Po obličeji se mu najednou rozlil pobavený úsměv.

"Můžu si to už vzít?"

Sklonila jsem zrak na ruce a zjistila, že klouby zbledly, jak jsem pevně svírala tác.

"J-jistě." zakoktala jsem. Urychleně jsem mu podala jídlo a  rychle vyšla z cely.  Z cely se ozýval jeho hluboký smích.  Nervozně jsem kráčela pryč.

Vůbec se mi nelíbilo, že jsem se nechala zastrašit. Ukázalo to moji slabost a zranitelnost, což není zrovná příhodné, když se pohybujete mezi nemilosrdnými zločinci. Do kanceláře jsem vpadla celá roztřesená. Stále jsem na sobě cítila omámenost s příchutí strachu. Takový byl vliv Harryho osobnosti - svůdná a nebezpečná.

Jak mě mohli poslat samotnou, bez veškeré ochrany?! Vždyť ani nebyl spoutaný. V klidu mě mohl napadnout, znásilnit, stáhnout z kůže a vyběhnout z pokoje. Byla bych naprosto bezbranná… Já vím, paní Hellmannová mi říkala, že budu víc mezi pacienty, ale takhle?

Lori jsem zastihla u pacientky Darly, schizofreničky, která utopila vlastní dítě.

"Jsi v pořádku? Vypadáš, jako kdybys zrovna viděla ducha," starostlivě si mě prohlížela.

"Nic se neděje," odpověděla jsem. Nemohla jsem teď být mezi těmi šílenci, nutně jsem se potřebovala zastavit a někde si o samotě vyčistit hlavu. "Jen si na moment odskočím," sdělila jsem jí spěchajíc z místnosti.

"Nebuď tam dlouho, dneska děláme kontroly," ještě na mě zavolala.

Povzdychla jsem si. Jednou za měsíc se koná pravidelné vyšetření každého pacienta, co se fyzického zdraví týče. Duševní stránku, která by mě zajímala nejvíc, nekontrolujeme. To je práce psychologů.

Čas strávený v koupelně jsem věnovala úpravě dlouhých vlnitých vlasů a snažila se zmírnit pocit úzkosti, který však stále přetrvával. Když jsem usoudila, že lepší už to nebude, vydala jsem se zpět za Lori.

"Právě jsi zmeškala toho nového, Harryho," informovala mě.

"Nemůžu říct, že by mi to bylo líto." Díkybohu.

"Proč? Máš proti němu něco?"

"Kromě toho, že stáhl tři ženy z kůže? Děsí mě."

"Aha. Jo, mě taky děsí, trochu, ale to všichni pacienti, víš, co myslím."

"Fakt? Já myslela, že jsi tady spokojená."

"Jo, zvykla jsem si na ně. Když je trošku poznáš, uvědomíš si, že se od nás, normálních lidí, moc neliší. Prostě zabloudili sami v sobě." Potom tišším hlasem dodala: "Polovina z nich tu nemá co dělat."

"Prosím?" Nechápala jsem ji. Vždyť to byli zločinci, všichni, do jednoho. Samozřejmě si tohle zaslouží.

"Neřeš to, zapomeň, že jsem něco řekla."

Během dne jsem na tenhle rozhovor zapomněla. Pracovaly jsme několik dalších hodin - Lori prováděla kontrolu a já jí podávala j o co si řekla. Dopoledne bych označila jako úspěšné - nebylo potřeba nikomu píchat sedativa, ani volat ochranku.

Směna byla asi v půlce, když Lori prohlásila: "Fajn, tak teď je čas na oběd!" Já hlad neměla, ale raději než sedět v kanceláři, vydala jsem se na malý průzkum. Jídelnu, ubikace pacientů a zaměstnaneckou halu jsem už dávno znala. Ale budova léčebny byla obrovská, asi v polovině prostoru jsem ještě nebyla. Co se tam asi schovává?

Dlouhá chodba. Dusot chodidel na betonové podlaze.

Celá budova působila dost starobylým dojmem, ačkoli byla postavená v roce 1912, před čtyřiceti lety. Tohle místo bylo vlastně celkem děsivé. Z každé místnosti výřila samota, chlad a nenávist.

Šedou omítku chodby narušoval kovový lesk mohutných dveří. Nad nimi z šedi vystupoval nevýrazný černě rámovaný nápis ODDĚLENÍ C.

Část mě zajímalo, co se za těmi dveřmi děje. Druhá část to vědět nechtěla.

Poslechla jsem onu rozumnou stránku a šla dál, k jiným dveřím. Tyto nebyly obří a zajištěné jako předcházející, nic mě neinformovalo, jak se tato část objektu nazývá. Což jsem zjistit chtěla. Stiskla jsem kliku a vešla.

V místnosti byl neskutečný nepořádek. Po zemi se válely hromady papíru, na zdích visely roztodivné plány a na poličkách stály… Co je sakra v těch sklenicích? Vypadalo to jako části lidského těla. Mozkové laloky, srdečná komory, nervové shluky, věci, které mi nic neříkaly. Vedle naložených orgánů někdo položil papír popsaný neúhledným rukopisem.

Testování #309

Pacient #20

Lila Darson

Co to sakra?

Zkoumala jsem další články. Když jsem uslyšela  vrzání dveří. Otevírají se. Nemám tu co dělat. Ten, kdo vchází, to ví taky.

"Co si myslíš, že tu děláš?!"