Chapter 10 2/2

Adell.xx

#Další část je tady, takže chci vás zase poprosit o komentáře. Čím víc komentů, tím dřív bude část. 

‘‘Si  připravená jít?‘‘ zeptal se. Přikývla jsem, zavřela jsem dveře a šla jsem vedle něj.

‘‘Promiň, že jsem tady tak brzy. Ale potřeboval jsem se  ujistit, abychom dostali stůl.‘‘

‘‘To je v pořádku.‘‘ řekla jsem. ‘‘ Tak jako tak, jsem byla připravená.‘‘

Pokračovali jsme malým rozhovorem, až do restaurace, většinou jsme si povídali o počasí a o jeho autě. No, řekl mi že není její, ale jeho bratra.  On si ho jen půjčil na noc.  Taky jsme si povídali o práci, ale jen trochu, myslela jsem na Cynthii, že by James mohl něco vědět, ale já se rozhodla proti tomu. Jak Kelsey řekla, potřebuju se dnes večer bavit.

A to je to, co jsem měla v úmyslu, když jsme zaparkovali, bavit se. Jediné legální parkování byli malý kousek od restaurace, takže jsme museli jít pěšky. Když jsem vystoupila z auta, všimla jsem si muže v černém kabátu, stojícím na chodníku. Důvod, proč jsem to vzala na vědomí postavu, bylo tajemství v tom; měl kapuci přetaženou přes hlavu, v tmavé noci skrýval svojí tvář, jak stál před budovou,  vypadlo to, že je součástí temných stínů.  Jen myslím, že je divné, že se takhle skrývá. Ale moc jsem o tom nepřemýšlela, když James a já jsme šli do restaurace.

Snažil jsem mě ještě jednou nabídnout bundu, ale já jsem ji odmítla. Minule jsem mu ji dala až týden po tom, a nebyla mi zima. Především jsme šli kousek v tichosti v obvykle rušné části Londýna, řev se totiž uklidnil s příchozí tmou. Podvědomě jsem se podívala pře rameno, na potvrzení myšlenky, abych zjistila jestli jde někdo za náma; přála jsem si aby ne.

Jenže on tam byl. Jen pár kroků, ale dost aby byl mezi stíny, ale mohla jsem rozeznat siluetu. Muž, která stál na parkovišti. Moje srdce bušilo jako o život, a já zrychlila krok, ale pak jsem si řekla, abych se uklidnila. V poslední době jsem pořád tak nervózní, kvůli všemu co se děje.  Možná, že ten muž jde jen pouze tejným směrem.

Ale jak naše dlouhé kroky pokračovali, pořád jsem mohla rozeznat jeho kroky, neodvážila jsem se rozhlédnou. Zahnuli jsme do ostrého rohu, a James pořád mluvil, ale já u nevěnovala pozornost v tento moment.

Muž zahnul za roh taky.

‘‘Jamesi?‘‘ zeptala jsem se a náhle ho přerušila.

‘‘Jo?‘‘

‘‘Jak daleko jsme od restaurace.‘‘

‘‘Je to přímo tam.‘‘ řekl a ukázal směrem k několika budovám.

Přikývla jsem, dočkajíc se až tam budem. Nechtěla jsem se bát,  ale měla jsem mrazivý pocit, kvůli tomu.  Cítila jsem ho skoro za sebou, synchronizovaná chůze Jamese a mě, jako když lev pronásleduje svoji kořist.

Na večeři jsme se dostali brzy, a já byla vděčná když jsme vcházeli dovnitř vytápěné budovy.  Podívala jsem přes sklo, jestli někdo není venku, nikoho jsem neviděla. Možná, že odešel, pomyslela jsem si.  Nebo nás alespoň nesledoval až dovnitř. Díky bohu.

Trochu jsem se uvolnila, protože jsem věděla, že jsme v bezpečí, pro teď. Znova, pravděpodobně to nic nebylo.  Zhluboka jsem si odechla, vracejíc se do reality, jak James a já jsme i vzali svoje sedadla v boxu  vzadu. Místo starostí, jsem dala svoji energii do studování menu, abych našla něco na uklidnění mého kručícího žaludku.

‘‘Rose?‘‘  zeptal se James, odkládajíc menu, aby se mi podíval do očí.

‘‘Jo?‘‘ zeptala jsem se, když jsem viděla jeho tvář uvědomila jsem si, že jsem s nám vůbec nemluvila po celou dobu. Cítila jsem se provinile,  že jsem mu nevěnovala pozornost, poté co on byl hodně laskavý a vzal mě na večeři. Myslím, že moje mysl byla někde jinde.

‘‘Jsi v pořádku? Vypadáš trochu tichá.‘‘ řekl.

‘‘Promiň. Jsem v pořádku. Jsem jen nervózní.‘‘ řekla jsem mu, zatím co sem se rozpačitě usmívala. Je to pravda, byla jsem nervózní, ale pravděpodobně ne z důvodu, který měl namysli.

‘‘Proč by si měla být nervózní.?‘‘ přemýšlel.

‘‘Nevím. Já jen, nebyla jsem na reálném rande chvíli.‘‘ Nebo proto, že stalker nás sledoval celou cestu až sem.

‘‘Neboj se.‘‘ zazubil se James, zdánlivě úlevou. ‘‘Ani já vlastně nemám ponětí, co dělám, abych byl upřímný. Vždycky jsem tak trapný na rande‘‘

‘‘To je v pořádku.‘‘ zasmála jsem se. ‘‘Já taky, nechápu jak někteří lidé mohou jít  někým ven a jsou tak ležérní, vždycky jsem tak nervózní.‘‘

‘‘Přesně tak!‘‘ vykřikl James. ‘‘Nikdy nevím, o čem mám mluvit. Přísahám, že jsem ten nejhorší člověk, se kterým jít ven. Polovinu času koktám  uboze vybírám místo.‘‘

Líbí se mi James, opravdu jo. Byl rozkošný a líbilo se mi, jak říkal ‘‘místo‘‘.

‘‘Ne, líbí se mi tahle restaurace, opravdu. Plus, nemůžeš být horší než já.‘‘ namítla jsem. ‘‘Těch pár rande, co jsem měla jsem zničila.‘‘

‘‘Vážně?‘‘ zeptal se James. ‘‘Myslel jsem, že máš praxi s randěním. Kluci tě musí zvát pořád‘‘ zavrtěla jsem hlavou.

 ‘‘Ne, opravdu ne‘‘

‘‘To mě překvapuje.‘‘ řekl James, a drzí úsměv se mu rozlil po tváři.

‘‘Ale vážně,  jednou  jsem šel otevřít dveře na moje rande a ona stála zamnou, takže když jsem ji otevřel bouchl jsem ji do obličeje opravdu silně. Nakonec jsem ji musel vzít do nemocnice.‘‘

Nemohla jsem si pomoct, ale vybuchla jsem smíchy, celá restaurace se na nás otočila. Zakryla jsem si pusu, abych potlačila smích. ‘‘Promiň.‘‘ řekla jsem. ‘‘Neměla jsem se smát.‘‘

‘‘To je v pořádku. Bylo to k popukání‘‘ řekl James, a společně jsme se zasmáli.

‘‘Vsadím se, že to překonám.‘‘ řekla jsem mu.

‘‘Vážně?‘‘

Přikývla jsem.

‘‘Jak?‘‘ zeptal se.

‘‘Neřeknu, je to opravdu trapné.‘‘

‘‘Ale no tak, já ti taky řekl můj.‘‘ protestoval Jame, jeho krásný úsměv stále zdobí jeho rysy.

Povzdechla jsem si, nevěřím tomu, že mu to řeknu.‘‘Okey, okey, fajn. Bylo to jednou, když jsem koukala na film s klukem, který se mi líbil. Přímo uprostřed opravdu dramatické scény já…já um…prdnula jsem si. Každý v divadle to slyšel a věděli, že jsem to byla já. A ten kluk semnou nemluví od té doby.‘‘

James vybuchl hysterickým  smíchem, nemohla jsem si pomoct, ale já s ním. ‘‘Nemůžu uvěřit, že jsem ti to řekla.‘‘ zvolala jsem. Podělili jsme se o dalších pár několika hororových rande, dokud naše jídlo nepřišlo. Naše konverzace pak pokračovala mezi jídlem jako ‘‘to je dobré‘‘  a  ‘‘to je vynikající‘‘.

Ale brzo naše rande skončí, když jsme dojeli čekali jsme na servírku, abychom mohli zaplatit účet.

‘‘Děkuju, že si šla semnou dnes večer na večeři, Rose.‘‘ řekl James, potom co spolknul poslední sousto kuřete.

‘‘Samozřejmě, bavila jsem se.‘‘

‘‘Já taky.‘‘ usmál se. ‘‘Ale, já uh…Chtěl bych si s tebou o něčem promluvit.‘‘ řekl vážně.

‘‘Co to je?‘‘ přemýšlela jsem.

Rozhlédl se kolem sebe, jestli někdo neposlouchá, stejně jako Kelsey před dvěma hodinami. ‘‘Je to o vrahu v instituci.‘‘

Povzdechla jsem si, opravdu jsem o tom nechtěla mluvit. To byla poslední věc, s čím jsem si chtěla dělat starosti.

‘‘Podívej se Rose, chci aby si byla opatrná. Záleží mi na tobě a nechci aby se ti něco stalo.‘‘

Přikývla jsem. ‘‘Samozřejmě, že budu opatrná, Jamesi. Proč vypadáš, že se bojíš? Víš kdo to je?‘‘

Podívej se dolů na stůl ‘‘ Mám pár nápadů‘‘ řekl tak, že skoro šeptal.

‘‘Kdo?‘‘ zeptala jsem se s obavami.

‘‘No myslím.‘‘ řekl pomalu, jako kdyby zdráhal své myšlenky. ‘‘Může to znít nemožně na poprvé, ale jsem si téměř jistý, že vím kdo zabil ty ženy.‘‘

‘‘Kdo?‘‘ požadovala jsem rychle odpověď.

James se na mě podíval a pak se jeho oči konečně setkali s mými. ‘‘Myslím… Myslím, že to byl Harry.‘‘