Chapter 12 1/2

Adell.xx

#Tahle část se mi překládala dost těžce, takže bych byla ráda, za více komentů. Opravdu je tak těžké napsat třeba jedno pitomé slovo? Stačí mi názor na překlad, nebo názor na postavy nebo názor na kapitolu, cokoliv. Děkuju!

Harryho pohled

Nemůžu tomu kurva uvěřit. Kdo si myslí, že je? Jen proto, že je strážce neznamená že semnou může mluvit, především ne tak jak mluvil. A jednat jakoby měl požadavek od Rose,  aby mi říkal co mám a co nemám dělat, když k ní přišel, byl vzteklý. Jen proto, že šli jednou rande, neznamená že ji vlastní. Ale nebylo to jen to, co řekl, co mi vadilo. Byl to fakt, že jedna tak nevinně a galantně, když byl ale opravdu jen zbabělec.  Měl Rose zmást, ale já to umím líp.  A věděl jsem, že moje podezření neposkytlo tolik důkazu, jak bych chtěl, ale něco, co bylo mimo.

I když nikoho nezabil, něco udělal. Tím jsem si jistý. Moje jistota, že to byl vrah pomalu ustupuje,  ačkoliv Rose měla pravdu, neměl jsem důkazy o jeho zločinech.  Jen jsem ho nenáviděl. James byl jeden z mnoha možností. Mohl to být zaměstnanec z jiného patra.  Mohl to být někdo, kterého máme na očích.

Tak či onak, mě James pořád obtěžoval, vrah ne vrah.

On byl jeden z důvodů, proč to tu nenávidím. Musím se dostat ven z Wickendale, vím že tu nemůžu dostat do konce svého života. Chci najít na konec cestu ven. Potřebuju ji najít.  Ale ještě tu něaký ten čas budu a s tím se musím smířit. Budu muset snášet všechny ty hrůzy v této budově; stráže, jídlo na hovno,  špínu a prach, nepříjemné terapeuty.  A kdo ví, možná že mě dají na elektrošoky,  nebo mě zbičují, nebo něco takového; Myslím tím, že když už jsem byl na samotce, tak můžu zažít ještě cokoliv.

Ale když jsem našel cestu ven,  musel jsem tu zůstat, jaký sem byl. Musel jsem zůstat mužem, kterého přivezli, mužem který stáhl z kůže ženy;  jinak bych určitě všechno zničil.  Musel jsem zůstat nejnebezpečnějším  pacientem  v tomto oddělení.

Wickendale je peklo; a já musím být ďábel.

Jamesův pohled.

Jsem na cestě zpátky a srdce mi bilo, jako kdyby mi chtělo vyletět z hrudi. Nemůžu uvěřit, že jsem byl slabí  a podrobil se Harryho síle.  Nikdo nemůže říct, že je Harry nevyděsí, ale já myslel, že jsem ho mohl držet na vlastní pěst. Myslím, že nebylo vidět, že jsem se třásl strachy. Byl děsivě silný a měl hrozný vztek, že by jste z něho skoro cítili nebezpečné vlny.

Ale to, co jsem řekl bylo trochu nemístné, a já chápu, proč mě Harry nenávidí. Měl jsem strach jen o Rose,  chtěl jsem aby se Harry od ní držel dál.  Je nebezpečný a já nechci aby se jí něco stalo. Může si myslet, že je Rose naivní, když mi věří, ale on nebyl u všech našich rozhovorů. On nebyl  na našich procházkách z práce, které vyplňoval její krásný smích. On tam nebyl, když jsme šli na večeři a sdíleli trapné příběhy z rande, zatím co jsme jedli  vynikající jídlo, jsme se smáli jako idioti.

Nechtěl jsem se zasáhnout, zvláštně ne negativním způsobem.  Ale nemohl jsem si pomoct, když říkala, že je to Rose volba, ne moje.  Takže teď prostě musím dávat pozor na Harryho, abych se ujistil, že neudělá nic, co by ji ublížilo.

Ale pokud něco udělá, mám špatný pocit, že bych nebyl schopen ho zastavit, i kdybych se sebevíc snažil.

Rose pohled

Prošla jsem dveřmi Wickendale  další den ráno s jedním cílem v mé mysli; dostat den volna. Pracovala jsem 12 hodin denně 5 dnů v týdnu, abych si mohla koupit auto a lepší byt, ale to bylo víc než jsem potřebovala.  Vím, mám víkendy, ale ty se zdají příliš krátké, uběhnou mrknutím oka.  Bylo to sotva osvobození od této hektické a někdy skličující instituce a extra volno by mi prospělo.

Ale pomyšlení, že bych měla mluvit s paní Hellmanovou mě dělá nervózní.  Potom co mi lhala o Cynthii jsem měla obavy abych ji ještě vůbec viděla. Nebyla dobrý člověk, vím to. Z nějakého důvodu držela tajemství  i před zaměstnanci, což nebylo nikdy dobré znamení. Jediná další osoba, která by mohla vědět, co chtěla skrývat, by mohl být Thomas.

Ale já opravdu potřebuju den volna a není to tak, že by jeden nemohl uškodit. Tak jsem se brzy blížila k její kanceláři, 10 minut před začátkem směny.  Zatlačila jsem na dveře, abych viděla paní Hellmanovou sedící za stolem, zachycujíc konec jejího rozhovor, když telefonovala.

‘‘Ne, nechci tady žádné novináře. Můžete ji říct ať si najde jinou instituci, protože já ji nenechám ve Wickendale, a to je konec.‘‘

Člověk, na druhé straně telefonu mluvil,  ale nemohla jsem rozeznat co říká.

‘‘Dobře, jsem ráda, že jsme dospěli k dohodě, sbohem.‘‘ řekla paní Hellmanová předtím než zavěsila.  Její oči se vrátila zpět k jejímu dokumentu a ani si nevšimla mého příchodu.

Udělala jsem pár kroků před, nakonec si všimla mých kroků a vzhlédla před sebe.

‘‘Můžu ti nějak pomoc, Rose?‘‘ zeptala se.

Přikývla jsem. ‘‘Ano, přemýšlela jsem, že bych si možná mohla vzít den volno? Pracovala jsem hodně celý týden, a doufala jsem, že bych mohla mít jeden den příští týden.‘‘

Její oči se otočili zpátky ke svému papírování, zdála se téměř znuděná rozhovorem. To bylo pravým opakem způsobem, jakým se na vás díval Harry, dávajíc vám maximální pozornost, jakoby vaše slova byla nejdůležitější na světě.  Jeho smaragdové oči byli vždy pozorný a soustředěný, zvláště když byli zaměřeny na toho kdo mluvil.

‘‘Důvod?‘‘ nakonec se zeptala lhostejně.

Zkoušela jsem vymyslet výmluvu, moje mysl hledá rozumný důvod. Ale pak jsem si konečně uvědomila, že skutečně dojde k události, která byla důležitá. Příští týden mám narozeniny; málem jsem na to zapomněla. ‘‘Budu oslavovat svých 21‘‘

‘‘Opravdu?‘‘

Přikývla jsem.

‘‘Všechno Nejlepší.‘‘ řekla nevýrazně, ani sebemenší náznak úsměvu. Poděkovala jsem jí a čekala, zatím co ona se zamyslela. ‘‘Já nevím, Rose‘‘ konečně odpověděla. ‚‘‘Dala jsem už hodně lidem volno v poslední době, nevím jestli si můžeme dovolit, dát ještě někomu volno. Dostaneme pěkný počet nových pacientů a budeme potřebovat tvoji pomoc.‘‘ řekla. ‘‘Co  byl James pryč na celý týden na začátku srpna a-‘‘

‘‘Proč byl James celý týden pryč?‘‘ zeptala jsem se dřív, než jsem se mohla zastavit.

‘‘Plánoval si velký narozeninový výlet, odešel s přáteli do Ameriky, nebo něco takového.‘‘ řekla. ‘‘Ale dal mi vědět měsíc předem, ne týden.‘‘ řekla,  seděla a zdálo se, že se na mě dívá.

Srpen byl před dvěma měsíci, v době kdy Harry přijel.  Trochu jsem se uklidnila, s vědomím, že jsem nezapomněla na Jamesovi narozeniny, pokud by byli nedávné.(pozn.nevím jestli chápete:D Jakože prostě kdyby byli teďka tak zapomněla, ale nebyli tak nezapomněla:D) To bylo předtím než jsme se tak dobře poznali, takže jsem se necítila tak špatně.