Chapter 9 1/2

Danul.xx

Cynthia Porter. To bylo její jméno. Věděla jsem, že jsem se sní bavila a líbila se mi. Měla jsem nani vzpomínky, ikdyž jich bylo jen pár, ale všechny byli nějak stejné. Byla v instituci jako pacientka. Byla dokonce v Loriině kanceláři kvůli měsíčním kontrolám.

Jediný problém byl, že neexistovala.

Nebo aspoň pro paní Hellmanovou. Vzpoměla jsem si, že když jsem přišla k Lori, ptala jsem se jí, jetli Cynthia nemá být na chirurgii. Ale zdálo se, že si Lori nepamatuje, řekla, že stárne a že je těžké si zapamatovat pacienty. To je normální. Ale také tvrdila, že v posledním týdnu nikdo nebyl přijat na operaci. Tak, co se s ní stalo?

Vzhledem k tomu, že Lori nic nevěděla, tak jsem se rozhodla zajít do kanceláře paní Hellmanové a zjistit něco o této situaci. Vždycky jsem nervózní, když s ní mluvím. Ne jenom proto, že byla můj šéf a děsila mě, ale také pro její blahosklonný a vynikající přístup. Byla překvapená, když mě viděla a ještě víc, když jsem řekla co se stalo. Ptala jsem se na tajemné zaměstnance a o tom co se stalo Cynthii a tohle byla její odpověď.

"Zaměstnanec, který vídá pacienty je Thomas on je vždy převádí z druhého patra, ale je naprosto neškodný. Dohlížela jsem na vše, co se ve Wickendale děje a jak řekla Lori v minulém týdnu žádné operace neproběhly. Jsi sijistá, že tam s ní nešel Thomas?"

"Ne on měl s ní trpělivost. To je důvod proč jsem zmatená" vysvětlila jsem. "Nevím, proč by se to nemohlo stát, mám obavy."

Paní Hellmanová povzdechla podrážděně. "Co, že to bylo za pacientku?" Zeptala se.

"Cynthia Porter."

Jakmile jsem vyslovila její jméno něco se změnilo. Paní Hellmanové se ve tváři blýskl výraz, který jsem nemohla identifikovat.

Mohl to být stres, staroti i.. Nebylo ani stopy po nějakých emocíjejí výraz byl chladný a tvrdý. Chvíli mlčela, jako by shromažďovala všechny své myšlenky a pak se mi podívala do očí.

"Tohle musí být omyl Rose. Není tu žádný pacient jménem Cynthia Porter."

Okamžitě jsem cítila, jak se mé obočí spojilo dohromady ve zmatku při jejím prohlášení. To nemůže být pravda.

"Paní Hellmanová nechci vám odporovat, ale ano je. Viděla jsem ji před párminutami."

Paní Hellmanová se semnou dál dohadovala a já ji argumentovala zpět. Pořád popírala existenci Cynthii v této instituci, což bylo absolutně nesmyslné. Popisovala jsem Cynthiu a snažila se, aby si vzpoměla a hodlala jsem zvítězit. Chodila jsem tam a zpět a snažila jsem se být zdvořilá jelikož je můj šéf, ale moje trpělivost se ztrácela.

Na konec jsem uchýlila k tomu, aby zkontrolovala své soubory se jmény pacientů."Podívejte se do vašich souborů s pacienty a její jméno by tam mělo být." Řekla jsem. Ta žena udělala něco co mě přimělo se rozzlobit a bát zárověň. Vlastně se mi smála, ale byl to povýšený smích pohrdáním, jako kdyby mě litovala.

"Rose drahoušku, já vím o všem co se děje ve Wickendale. Jsem správce mám oči a uši všude. Vím o každém zaměstnanci a pacintu. A mohu tě ujistit, že tu není žádný člověk jménem Cynthia Porter. Nemáš halucinace? Cítíš se dobře?" Zeptala se s malým náznakem obav v jejím hlase.

Co to sakra? Ležela.. Musela tu být. Neexistuje žádný způsob, aby Cynthia byla výplodem mé fantazie. V žádném případě. Viděla jsem jí. Lori si prostě nepamatuje...

"Musím jít" Řekla jsem. "Omlouvám se, že jsem vás zdržovala."

Vylítla jsem odtamtud a běžela chodbou. Běžela a běžela a nevěděla kam. To byl jediný způsob bylo toho na mě příliš. Stres po stresu v mé přeplněné mysli toho bylo už tolik a teď tohle. Opravdu jsem se zbláznila? Nebo jenom paní Hellmanová měla nesmyslný důvod. A co se sakra stalo Cynthii. Nebo ani neexistuje?

Ne samozřejmě, že ano. Nechtěla jsem si to představit. Vzhledem k tomu, že byla v ošetřovatelské kanceláři. Lori s ní také mluvila. Nebo jsem si to představovala také? Ne, pomyslela jsem si asi po desáté. Kurva nejsem šílená. Tyto vzpomínky byly skutečné.

Ale proč paní Hellmanová lhala? No bez ohledu na důvod to bylo lepší než alternativa, že bych měla halucinace. Ať to bylo tak či onak byla jsem z těchlech všech událostí ve stresu a měla jsem strach. Vzal si svou daň na mě. Běžela jsem do koupelny a zvracela. Zvracím víc než průměrný člověk a to vždy, když jsem ve stresu nebo mám strach. Koupelna je to místo kde jsem byla a zvracela. O pár dní později jsem u toho zůstala. Snažila jsem se zjistit jestli James věděl, kdo byla Cynthia.

Kelsey mi ten den nabídla odvoz domů takže jsem s ním nemohla jít domů, jak jsme to obvykle dělávali. Další den byl James nemocný a den poté měl volno. Takže jsem nebyla schopna se ho zeptat na něco ohledně Cynthii. Zeptala jsem se také Kelsey, ale ta se vždy omluvila a změnila téma, což bylo trochu divné, ale na to jsem v poslední době byla zvyklá. Nechtěla jsem ji vyslíchat.

Tak jsem se snažila mluvit s ostatními pacienty o chybějící Cynthie, ale ti mi nedali moc informací. Někdy jejich myšlenky spojené s řečí nedávali smysl. Zatím nikdo nevěděl o Cynthii.

Byla jsem zoufalá, protože jsem neměla žádné informace. Potřebovala jsem pomoc člověka od kterého jsem mohla očekávat pomoc. Někdo, kdo je inteligetní a vždy je o krok napřed. Někdo, kdo byl dnes naneštěstí propuštěn ze samotky.

A ten někdo byl Harry.