Chapter 7 2/3

Danul.xx

Rose's pohled

Vracela jsem se do Loriiné kanceláře s mnohem lepší náladou, i přes příšerné počasí. Což bylo zvláštní, Harry ve mě probudil něco, co způsobuje, že se nějakým způsobem cítím líp. Místo toho, abych byla naštvaná musím přiznat, že byl na obědě okouzlující.

Během hry byl tak vtipný a charismatický a ve skutečnosti i sladký. Ikdyž byl také hrubý a měl vulgární poznámky stále byl přitom sladký. Přesto, na něm bylo něco.... osvěžujícího.

Byl tak živý ve srovnání s ostatními pacienty. Kdyby nebyl šílený zločinec mohli bysme být přátelé.

Byla jsem otřesená z mých myšlenek, když zázračné "BOOM" prásklo před budovou. Raging Thunder neměla polevit a já věděla, že se to zhorší. Tato bouře je nejhorší, kterou jsem do teď zažila. I přes dutý strop jsem slyšela, jak kapky deště dopadaly na střechu. Zvuk deště samotného mě vždy uklidňoval, ale teď bylo počasí drsné a všechen ten hluk byl nepříjemný a chaotický. Hromy si daly další dvě kola a Lori byla jako vždy shrbená a procházela papíry.

"Ahoj" pozdravila jsem.

"Ahoj drahá" odpověděla aniž by mi věnovala jediný pohled.

"Potřebuješ pomoct?" zeptala jsem se.

"Ne" řekla."Pravděpodobně se budou muset všichni pacienti odebrat do svých buňěk, dokud bouře nepřejde. Paní Hellmanová nechce, aby někdo z nich zešílel jen, protože je bouře."

Přikývla jsem a popadla svou knihu ze stolu. Vždy ji mám u sebe v případě kdyby přišla nějaká nudná chvíle jako je tato.

Momentálně jsem za to vděčná, byla jsem zcela fascinovaná ze slov, které autor použil až jsem ztratila pojem o čase, když jsem zdvihla hlavu uviděla jsem podivnou věc.

Světla zablikala, vše bylo černé poté se světla rozsvítila a znovu černo.

Podívala jsem se na Lori a v očích jsme měli strach. Bylo ticho. Pak jsme uslyšeli zvuk řetězu a skřípání dveří. Byl to takový mix. Pak se z haly ozval šílený křik.

Na to jsem byla zvyklá, mnoho pacientů vydávalo hodně divné, napjaté a nerohodné zvuky. Ta část mě měla strach, protože hlas byl blízko. Znělo to až příliš blízko a pak se někdo mihl kolem dveří kanceláře.

Což je nemožné, všichni pacienti byli uzamčeni v buňkách. Představa, že by někdo unikl byla docela směšná, automatické dveře jsou uzamčené zevnitř a otevřít je může člověk z druhé strany a to kliknutím.

Dveře byly automatické. Sílou je nikdo neotevře. Bez elektřiny nezůstanou uzamčeny. Takže pacienti jednoduše mohou utéct ze své cely, moje myšlenky si myslí, že přesně to udělali.

Otočila jsem se pomalu k Lori, která nic neříkala. V nouzovém červeném osvětlení jsem ztěží poznala její rysy. Bála se.

"Rose?" zeptala se.

"Jo?" zašeptala jsem z nějakého důvodu se bojím mluvit nahlas.

"Myslím, že máme problém."

Harryho pohled

Sedl jsem si na okraj mé postele, loktyjsem měl na kolenou a ruce podepíraly mou hlavu.

Nemohl jsem uvěřit, co jsem právě řekl, moje mysl vstřebávala informace. V suterénu této instituce byli tři mrtvé ženy ztáhlé z kůže. Moje "oběti" byli také ztáhlé z kůže, jako zde. Museli být zabity někdy v poslední době, když byla jejich kůže oloupaná z jejich těla.

Nevím co to známená, ale něco určitě. Musel jsem přijít na to, co.

Musel jsem vidět ta těla, ale jak to sakra udělám? Těla jsou údajně v zadní části suterénu. Asi někdo chtěl, aby nebyly nalezeny. Budu je muset hledat až budu bez dozoru to budu mít čas je najít, ale moc toho času není.

Kurva, nemůžu se ani vychcat bez stráže, která mě vždy přivede do koupelny, aby se ujistili, že se nesnažím utéct. Pokaždé, když jdu po chodbě, tak je jeden ze strážců za rohem. Jsem sám jedině, když jsem ve své cele a byl jsem tu jen já a moje milovaná matrace. Kéž bych mohl najít cestu kolem těchto kovových tyčí...

Najednou zablikala světla, moje plány byly přerušeny a já se podíval na horu. Žárovka blikala a pak zhasla úplně. Zpočátku jsem si myslel, že je to jen můj mobil, ale pak jsem uviděl tmu z haly a podivné výkřiky pacientů, které šli směrem ven.

V tom mě udeřil nápad.

Hned jsem se vrhl na dveře, cítil jsem jak se mi málem zatočila hlava, jak jsem se je snažil otevřít. Nemůžu uvěřit, že to funguje, skvělé načasování.

Váhavě jsem přistoupil a prošel kolem cementové zdi ven a doufal, že tam nebudou žádné stráže. Mé oči byly stále ve střehu, ale pak jsem si uvědomil, že vypadl proud a nebylo vidět na krok. Slabé červené nouzové osvětlení polilo celou chodbu. Nemohu si stěžovat, aspoň jsem venku z vězenské cely.

Vše co musím právě udělat je najít tři mrtvá těla v zadu v suterénu, který jsem neznal a dostat se tam bez povšmnutí stráží.

No byly tu i horší úkoly.

Rose's pohled

"Půjdu tam a zjistím, co se stalo."

"Ne" protestovala Lori "není to bezpečné!"

"Musím jít najít slečnu Hellmanovou nemůžeme tu jen tak sedět!"

"Ano můžeme, jen čekat. Kdo ví, třeba sem za chvíli příjde."

"Můžeš tu čekat, ale já jdu." Řekla jsem jí a pomalu vstala. Sedět ve tmě by bylo divnější než jít zjistit, co se vlastně stalo. Pokud mi by mi někdo z pacientů chtěl ublížit věděla jsem, jak se s ním vypořádat.

Harryho pohled

Najít cestu do suterénu bylo mnohem jednodušší, než jsem čekal. Myslel jsem, že to bude směrem k zadní části u dodávek. Nečekal jsem, že to najdu hned a bez jakýchkoli komplikací.

Rychle jsem přeběhl, tak aby si toho James nevšiml. A už se nemohu vrátit zpět.

V chodbě, kde byly skříně a skladovací prostory bylo schodiště do suterénu. Chodba byla trochu skryta v zadní části. Museli byste ji hledat, protože jinak byste si ji nevšimli.

Byly tam špinavé stopy a zatuchlý vzduch to znamenalo, že tato místnost nebyla dlouho obsazena. Spěchal jsem dolů takovou rychlostí, že pod mýma nohama bušil beton.

Stěny v suterénu tvořili velký prostor a vrstvy prachu pokrývaly téměř vše.

Není tu dole žádné nouzové osvětlení.

Tady ta část Wickendale určitě nepatří mezi mé nejoblíbenější. Za mnou byla slabá záře, což mi umožnilo pohled tak na 6 stop, vše ostatní je černé. Mohl bych říct, že suterén je veliký a vzduch je tu zdánlivě chladnější.

K tomu, abych si to tu mohl projít jsem potřeboval světlo. Moje ruka se něčeho dotkla.

Byla to baterka. Zdvihl jsem baterku a pomalu jezdil prstem po vystupujícím přepínači, než jsem byl schopen posunout vypínač směrem dolů. Najednou se celá místnost rozsvítila.

No.. Nebyl to můj šťastný den.

Důkladně jsem projel po celé místnosti baterkou, abych mohl najít těla. Hledal jsem v rozích místnosti. Nic. Jediné co jsem cítil byla momentálně neduživá, sladká, prohnilá vůně pocházejíc z levého rohu místnosti. Trochu jsem přičichl.

Můj nos omylem narazil do pavučiny. Ale tentokrát mě přivedl k poněkud nepříjemnému objevu. Vzhledem k tomu, že hledám zdroj tohoto zápachu uviděl jsem desítky starých nemocničních lůžek, na kterých byla ještě zaschlá krev. Desítky.

Byl tam i popis lidského mozku. Proč to sakra potřebují? Proč ty lůžka nevyhodily, když jsou celé od krve? Bylo to kurva strašidelný.

Nemůžu na to myslet jsem na misi a odhodlaný to vše dokončit.

Podivný zápach mě s každým nádechem bodal do nosu víc a víc. Ale já se i přes ten zápach plahočil až nakonec. Došel jsem ke dveřím sklepa v zadu v místnosti. To muselo být to místo odkud pocházel smrad.

Zhluboka jsem se nadechl spíše ústy než nosem a pomalu otevřel dveře. Pohled, který se mi naskytl stačil, abych začal šokem lapat po dechu.

Byla tam dvě hrůzná mrtvá těla, téměř neidentifikovatelná . Vypadaly jako zvířata po porážce a kůže byla v nedohlednu. Všichni byli stáhlé do masa.

"Zatraceně."