Chapter 4

Adell.xx

Chladné počasí Londýna, nesnáším. I přestože jsem spodní lem kabátu držela u těla, i tak si chladný vítr našel skulinu a donutil mě roztřást se jako osika. Stoupala jsem po schodišti - zdálo se příliš honosné na to, jak instituce vypadala zevnitř. Šaty dělaj člověka, schody dělaj  budovu - a ani jedno není pravda. Ještě, než jsem zmrzlou rukou sáhla po klice, ohlédla jsem se do ulic; všude klid, všude ticho, všude prázdno - to bude asi počasím.

Vstoupila jsem. Do tváře mi zavanul poryv horkého vzduchu. Během chvilky jsem se zahřála - nemohla jsem se nabažit toho krásného pocitu, jak se mi pod kůží rozlévá teplo a po tváři blažený úsměv. Zahnula jsem za roh a úsměv zamrzl, až z něj zbyla akorát tragická napodobenina. Na konci chodby jsem spatřila kráčet dva strážníky za svalnaté paže držící jeho. Harryho Stylese.

Svůdné oči nesledovaly, kam majitel kráčí, rozhlížely se po místnosti a nakonec se přesunuly i na mě. Jakmile si mě všiml, drze se usmál.

Celá trojice procházela chodbou a každým krokem se ke mně blížila. Mrkl na mě. Chladnokrevný zločinec zavřený v ústavu pro duševně choré a mrká jako školák.

Jeho svůdnost mě plnou měrou zasáhla, když si olízl rty, ty dokonale tvarované plné rty.

"Ahoj Rose," pozdravil mě. Chraplavý hlas zněl překvapivě jemně. V hlavě jsem najednou měla vymeteno, hleděla jsem na něj s růžovými brýlemi. Potom jako vítr v pustině mi čistá část mysli přivála vzpomínky na ony tři ženy.

"Ahoj," mírně jsem přikývla s napjatým úsměvem, cítila jsem nepohodlí z přílišné blízkosti jeho těla, ač mi nezacláněl v osobní bublině. Harryho můj tón evidentně pobavil, zahihňal se (ač toto slovo k jeho povaze naprosto nesedělo). Podráždilo mě to - každé jeho slovo a čin jako by bylo namířené proti mně, aby mě ponížil. Pracovala jsem tady několik měsíců, ale za celou dobu jsem se nikdy necítila tak nepříjemně jako při kontaktu s Harrym. A skutečnost, že mě zneklidňoval, mě zneklidňovala ještě víc.

Ne, nesmím na to myslet, ty myšlenky musím vypudit z hlavy. Mám spoustu práce a on mě nesmí rozptylovat.

Při vstupu do kanceláře mě jako obvykle uvítal Lořin vřelý úsměv, když vzhlédla od vyplňování formulářů. Tahle práce byla nekonečná - noví pacienti přicházeli, staří pacienti umírali.

"Ahoj Lori," pozdravila jsem.

"Dobře, že jsi tady, Rose. Mohla bys, prosím tě, zajít do skladu a přinést víc obvazů, pak zajít za Buckem a podívat se mu na nohu, a potom mi tady pomoct s Marise?"

"V tomhle pořadí?" zeptala jsem se mírně opožděně. Úkoly, které mi zadala, se nehodily na osmou hodinu ranní - ještě jsem napůl spala.

"Ano, prosím. Omlouvám se, drahoušku, ale dneska ráno je spousta práce."

"V pořádku, jako by se už stalo."

"Děkuju, moc děkuju." Lori jasně vydechla úlevou; odhadovala jsem, že byla šťastná, že jí konečně někdo pomohl.

Šla jsem tedy o patro níž do skladu zdravotnického materiálu. Míjela jsem různé nástroje, biče, řetězy, důtky… Jen pohled na ty propriety mě roztřásl. Nebylo správné, co tady dělali. Za chování jen trochu odlišné od řádu pacienty mnohokrát šlehali, dokonce je i zavírali do klecí, jako zvířata. Doktoři taky prováděli lobotomie - snažili se kladívkem trefit určité nervy za oční bulvou, prý to mělo pacienty uklidnit a uvolnit. Kýžený účinek se však nedostavil, takže to prováděli jenom na nejvíce zlomyslných pacientech; spíš než chirurgický zákrok to připomínalo trest za špatné chování.

A samozřejmě, nesmím zapomínat na "zázračnou" šokovou terapii. Vysílání pacientům do těla elektrický proud, aby je zklidnili, oni ale místo toho strašlivě křičeli, byl mezi doktory velmi oblíbený sport - schválně, komu zakřičí nejvíc. Nahlas jsem raději neprotestovala, ale uvnitř jsem věděla, že to není správné. Jistěže to byli zločinci, ale jsme lidé, a tak bychom se měli chovat, dokonce i k nim. Navíc, z podstaty věci - elektrošoky z pacientů dělali ještě větší šílence, než byli. Sice před třiceti nebo čtyřiceti lety byly tresty ještě krutější, ale že by se tradice nějak výrazně změnila, se říct nedalo.

Přinutila jsem se přestat přemítat o spoutaných a křičících kriminálnících, sáhla po obvazech a šla odsud pryč vykonat to, o co mě poprosila Lori. Donést obvazy, zkontrolovat Bucka, který stále mumlal horečná slova o démonech a apokalypse, jít k Marise, která si neustálým bušením do zdi zlomila ruku. Uši drásající výkřiky bolesti a hrozivý zvuk kostí vracejících se na místo - to bylo prostě špatné.

Oddechla jsem si, až když mě Lori odvelela na oběd. Bohužel, opět ne můj vlastní, čekala mě další dozorovací směna v jídelně; přesto jsem však nelitovala - oproti předchozím činnostem to bude příjemně nudné.

Jako obvykle jsem se přesunula ke stěně, u které tentokrát stál menší stůl. Posadila jsem se a rychlým pohledem sjela celou místnost. Všechno se zdálo normální, jestliže se slovo "normální" dá použít v souvislosti s léčebnou duševně chorých zločinců. Nesrozumitelná, téměř šeptaná slova přinášela úlevu po tom, co jsem u Marise vyslechla spoustu pláče a křiku.

Pozorovala jsem hodiny. Po ciferníku v pravidelném sekundovém rytmu se otáčely ručičky. A tikaly. Lidi vždycky zajímalo, proč jsem ještě neopustila tak bezútěšné a stresující povolání. Vždy jsem se jen usmála a důvody si nechala pro sebe.

Už od malička mě zajímalo, proč ti podivní lidé dělají, co dělají. Byli jiní a já je chtěla poznat, prozkoumat, pochopit. Navíc jsem byla ve výborném kolektivu - ze sester jsem měla nejradši Lori a Kelsey, spřátelila jsem se i s Jamesem, strážníkem, na kterého se moc hezky koukalo. Navíc mě docela dobře platili, takže když pro mě, co se týče tohoto zaměstnání, převažovala pozitiva nad negativy.

Málem jsem vyjekla, když se pode mnou zatřásl stůl. Harry. Posadil se, jako já opřený o zeď. Neřekl nic, jen upřel pohled přímo před sebe a očima přejížděl po pacientech. Pozoroval je, jako se král dívá na poddané, ani ne nafoukaně, spíš jakoby si říkal: 'Já jsem pán a vy jste podřadní'. Působil jako dozorce.

Přestože měl stále na zápěstích pouta, vytáhl z krabičky cigaretu, vložil ji mezi rty a kovový zapalovač přiblížil ke konci. Pomalu, pomaličku tahal přes filtr, užíval si to. Chvíli kouř podržel v plicích, a pak, když vydechl, mu zorné pole zahltil hustý, našedlý kouř. Polkla jsem. Byla to jedna z nejsvůdnějších věcí, co jsem kdy viděla.

"Zahraj si se mnou karty." Jeho hlas zněl hluboce a tak nějak… obtěžkaně. Jako by mě k sobě lákal.

"Cože?"

"Říkám, ať si se mnou jdeš zahrát karty." Stále zíral před sebe. Nepřišlo mi, jako by se vyhýbal pohledu na mě, spíš předváděl lhostejnost a nezájem.

"Hm, to je pokušení! Přestože bych ráda opustila tohle luxusní místo a doprovázela sériového vraha, který vlastníma rukama stáhl tři ženy z kůže, mám tu bohužel práci, jestli sis nevšiml," odpověděla jsem.

"Jasně, jsi přímo zahlcená prací!" poukázal na skutečnost, že jsem zdánlivě nic nedělala. Na okamžik vyndal cigaretu z úst, aby si mohl navlhčit rty. "Musí to být vyčerpávající."

Pokynula jsem k obsazeným stolům. "Mám na vás dohlížet, ne se s vámi vybavovat."

"Jasně, takže když sleduješ pacienty, znamená to, že s nimi nesmíš komunikovat, že?"

Dostal mě, nevěděla jsem co odpovědět. Popravdě, dokud byli pacienti pod kontrolou, mohla jsem si dělat, co jsem chtěla, ale konverzovat a hrát karty s psychopatem jsem vážně netoužila. Proto jsem tvrdila, že to je proti pravidlům sester. Bohužel, Harry se nenechal obalamutit - bylo mu jasné, že plácám nesmysly. Měla bych se víc snažit.

Zatímco jsem mě rozumnější část mysli přesvědčovala, že bych se měla urychleně vymotat z téhle nepříjemné situace, bláznivka ve mně nechtěla nic jiného, než si dál povídat s mužem, jemuž z úst plynula pečlivě vybraná slova. Pronášel je pomalu a chraplavě se svůdným podtónem. Jako když taje čokoláda.

Navíc jsem mu nechtěla udělat tu radost, aby si myslel, že mě příliš děsí na to, abych si s ním zahrála. Takže jsem nabídku přijala.

"Fajn. Ale nemysli si, že to takhle bude probíhat každý den," odsekla jsem.

"Cokoliv řeknete, madam," usmál se vítězně, když seskočil ze stolu a odcházel k volnému stolu očekávaje, že ho budu následovat.

S povzdechem jsem opustila stůl a mezi stoly se prodírala za ním. Cítila jsem na sobě oči mnoha pacientů, kterým jsem asi připadala divná. Posadila jsem se ke stolu, u kterého stál; bylo to zvláštní, nepříjemné, jako bych se stala pacientem. Cítila jsem se zranitelně. Naštěstí, po několika okamžicích o mě ztratili pacienti zájem a opět se věnovali sami sobě.

Harryho výšková převaha se naoko zjemnila, když se posadil a přisunul ke kulatému stolku. O desku pleskl balíček karet. Seděl blíž, než by se mi líbilo, ale neodtáhla jsem se. Upoutaly mě velké, veliké dlaně s dlouhými prsty promíchávající balíček stále dokola, sledovala jsem úžasnou souhru kloubů, šlach, svalů. Fascinovalo mě to.

A toto byl moment, kdy mě napadlo, že mi tahle instituce začíná lézt na mozek. Copak mě před pár hodinami fascinoval? Ne, před pár hodinami jsem ho nenáviděla. A teď jsem nemohla odtrhnout oči od jeho rukou.

Ty velké, veliké dlaně. Jsem zatracená.

"Takže," načal, zatímco stále promíchával balíček, "víš, jak se hraje Texas Hold'em?"

"Ne," zavrtěla jsem hlavu.

"Já taky ne," usmál se.

Zachichotala jsem se. Proč to dělám?! "Takže si zahrajeme Go-Fish?"

"Asi jo." Čekala jsem, až nám rozdá karty, ale nevypadalo to, že by spěchal. Tmavé oči mě zamyšleně pozorovaly, jakoby se nad něčím rozhodoval. Konec cigarety zasvítil oranžově, když se mu do plic dostal další doušek nikotinu, kouř se řinul z plných rtů. "Jsi panna, Rose?"

Smělá otázka mě překvapila, nakrčila jsem obočí. "Cože?"

Harry si opřel lokty o stůl, naklonil se blíž. "Už se tě někdo dotknul?" Teplý dech mě pohladil na šíji.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Opravdu se mě ptá na můj sexuální život? Sebejistý jako nikdo? Aniž by ztišil hlas?

"Vsadím se, že ne. Mám pravdu?"

Samozřejmě, že měl pravdu. Nikdo se mě nedotknul tím způsobem, který ho zajímal. Ale přece mu to nebudu vykládat.

"Chceš, aby se tě někdo dotknul, Rose? Chceš, aby tě někdo přiměl cítit se tak dobře?" zeptal se chraplavě, skoro šeptal. Najednou jsem na holé kůži zaregistrovala jemný dotek. Zvědavé prsty putovaly po vnitřní straně stehna.

Jestliže byl plán vyprovokovat mě, podařilo se - tváře jsem měla červenější než kdy dřív. Honem jsem se odsunula od stolku, jen abych unikla drzé pátravé dlani.

Zasmál se mé reakci a opřel záda o opěrku, mrkl a jemně skousl jazyk mezi přední zuby. Netušila jsem, čeho chtěl dosáhnout, ale bylo jasné, že první krok - zneklidnit Rose - zvládl na jedničku. Ale já nemůžu odkráčet a tím mu přiznat vítězství. Musím vytrvat.

"Rozdej už ty karty, Harry," zavrčela jsem dřív, než měl možnost položit další inteligentní a taktní otázku.

Stále mě pozoroval. "Fajn, jdeme na to." Rozdal oběma stejný počet karet a hned si své srovnal do úhledné kupičky. Karbaník.

"Máš nějaké čtyřky," zeptala jsem se.

Úsměv byl zpátky, ďolíček ozdobil pravou tvář. "Lízej."

Bezmyšlenkovitě jsem sáhla po vrchní kartě z balíčku na stole mezi námi. Došla jsem k tomu, že už bylo dost provokací jen z jeho strany - teď jsem na řadě já.

"Tak, Harry, pověz mi, cítíš vinu? Po tom, co jsi stáhl tři ženy z kůže? Když víš, že jejich rodiny je celé dny oplakávají? Když tam venku jsou davy demonstrantů, kteří doslova žebroní, aby tě mohli zabít?"

"Ne, necítím vinu," slova doprovodil frenetickým pohybem hlavy, odpověděl rychleji, než jsem čekala. "Nelituju ničeho."

To snad není možné. "Jsi příšerný člověk."

"Opravdu?" zeptal se. "Co když toho nelituju proto, že jsem se těch žen ani prstem nedotkl? Co když jsem nevinný?"

"Jsi nevinný?"

"Co bys řekla?"

Pohlédla jsem na něj. Zkoumala jsem andělský obličej, studovala jsem jemný nos, plné rty, symetrickou bradu, ostře řezanou čelist, vystouplé lícní kosti, správně vysoké čelo, tmavé obočí a ty oči. Smaragdový oceán plný vášně, plný ohně. "Jsi vinný. Kdybys nebyl, neseděl bys tu."

Harry přikývl, jako bych svou odpovědí naplnila jeho očekávání. "Mám pro tebe nabídku. Dám ti jeden měsíc. Každý den sem přijdeš, budeš se mnou hrát karty a povídat si, abys mě poznala. Potom, za měsíc, sama rozhodneš, jestli jsem vinný nebo nevinný. Když to uhodneš, řeknu ti, co se stalo těm ženám."

Znala jsem podrobnosti toho zločinu. Ale nabídka byla příliš lákavá. "Platí. Ale slib mi, že se mi nebudeš míchat do osobního života. A taky, že budeš držet ruce u těla. Pak se možná vrátím."

Usmál se, viditelně spokojený sám se sebou. "Fajn. Takže měsíc. A… prokázala bys mi laskavost?"

"Záleží na tom, co budeš chtít."

Ztlumil hlas a naklonil se tak blízko jako předtím, jako kdyby mi chtěl pošeptat tajemství. "Mohla bys požádat támhle pana špiona, aby na mě přestal házet pohledy, jako kdyby mi chtěl utrhnout hlavu?" mírně pokynul někam vlevo od mého ramene.

Otočila jsem se, zvědavá, koho má na mysli. Zíralo víc lidí, ale okamžitě mi došlo, že Harry mluvil o Jamesovi, který se ani nepokusil ovládnout rozzlobený výraz.

Pohlédla jsem zpět na Harryho a ušklíbla se. "A divíš se? Není zrovna na denním pořádku, že sestra sedí s psychopatem a přátelsky si povídá."

"Páni, takže já jsem teď psychopat?" vykulil na mě oči.

"Tys někdy nebyl?"

"Věděl jsem, že sis myslela, že jsem šílenec, ale psychopat… Není to trochu kruté?"

"Ne. To není nadávka, to je fakt. Psychopat je člověk, který trpí chronickou psychickou chorobou, což se projevuje abnormálním násilným chováním. Jako názorný příklad můžeš sám sebe. Takže, abych ti odpověděla, ne, není to ani trochu kruté."

"Wow, není divu, že jsi ještě panna . Si všeznoucí!" zvolal s přehnaným nadšením, a přehnanou hlasitostí, jakoby zrovna objevil lék na rakovinu, a ne důvod nedostatku mých sexuálních zkušeností.

"Můžeš toho nechat?" Sprostý šílenec, nevhodné komentáře.

"Ale zlato…" Harry povytáhl levý koutek do polovičatého úsměvu. "Já jsem teprve začal."